Originály na tuto výstavu se chystaly už od jara. Jenže - jak už to bývá. Tahle galerie chce nové věci, a ta druhá má prázdno. Je to příjemné, jenže na výstavu to ubývá. No, snad ještě uděláme repliky.
Dobře. Uděláme. A taky jsme slíbili, že budou i bronzové plastiky. Bronzárna dostala originály, ale momentálně nemá čas, ale do začátku listopadu to určitě bude. A je ticho. Pořád. Telefon nedostupný. Až jednou se to přece podaří. A hned velká omluva - teď je výročí republiky, a my děláme Masaryky, prostě to nevyjde. Chápu. Masaryk, to je velká konkurence. Tak bude výstava bez bronzů. Jen keramika. Nevadí. Výstava bude doplněná keramikou z ateliéru, bude to hezká výstava.
A taky je.
Po naaranžování výstavy jsme šli na oběd. Do vietnamské restaurace, byla nejblíž. Jenže asi nemáme ten správný žaludek, prostě kokosové mléko nám nechutnalo.
Vernisáž byla krásná, hráli studenti z hudební školy, krásné španělské rytmy. Výstava se líbila, i prodej z vernisáže byl, to nebývá často. A pak hladoví a vyčerpaní jedeme domů. Doma nás totiž čeká nejen hladový a uražený pes, ale i úplně české pečené kuřátko.
