Jak se dělala filmová klapka roku 2026

 Mezi moje oblíbené druhohorní příšery patří i lastury, ty obrovské, které se nechají najít i poblíž Litomyšle.

 

Z různých experimentů hlavního námětu rohu hojnosti nakonec zbylo to základní. 

Život přišel z hvězd. 

Jen ještě doladit barevnost, ale zrod života byl zelený a zlatý

A to jablko už navždy symbolizuje zrození člověka

 PŮLNOČNÍ LILIE

Takhle jednou večer se rozpředla debata o šatech, jaké mají být, jaké byly v historii, jak se v těch dlouhých šatech chodilo po schodech, debata to byla dlouhá a přínosná. I když se zapomnělo na moje šaty, přišel nápad - v čem se chodilo před sto lety. To už byla moderní doba, i když teprve krátce. A večerní šaty, to byla úplná novinka, i když dlouhé, byly moderní. Jsou lehkounké, mají moderní výstřihy a zvýrazňují štíhlou postavu.

 To byl jen nápad. Zatím se dělalo mnoho jiného, začátkem adventu zase byla v mé galerii výstava  DUKE VÁNOCE. Ale přece jen se trousily různé papíry s nákresy něčeho, co možná bude. Jeden ze zachráněných papírů je tady. Ale jako večerní šaty to rozhodně nevypadá.            Čas ubíhal, a přišla ta nejkrásnější práce. Modelování. Mám rád hlínu, jak ochotně se poddává mému návrhu.

A pak zase retuše, sušení, retuše, dosoušení, retuše, pálení. Potom zabalit, aby se zas neulomila hlava, a poslat do bronzárny.

A tady je výsledek    Večerní šaty lehké jako dech

                                                                       tak něžně obtékají postavu

                                                    Jen boa přes ramena

                                                                      se snaží zahalit

                                                                                                                                              křehkou dívku                                                                                           

JAK SE DĚLALA FILMOVÁ KLAPKA ROKU 2025

 A je to zase tady. Nový rok začíná filmovou klapkou, a já už od minulého léta přemýšlím, jakou klapku udělat. Je to rok od roku horší, hotového už bylo moc, nějaký nápad se zas najde hotový už u jiného výtvarníka, pohádek už bylo taky moc, no, ještě je čas.

Ale je začátek ledna, a čas už není. Vymyšlené mám dvě varianty, tak uvidím, co vůbec půjde na tu klapku dát. Vyhrály to ryby, Jaro neprošlo. 

   Takže je tu návrh     

 

 

  

   Ani v hlíně to nebylo ono  

                                  

Ještě další varianta 

tak jinak
 

    

    

Ještě jedna z řady dalších variant, ale už poslední

A takhle by to mělo vypadat    

             Konečná podoba 

Ještě připravím bedýnku, aby se to nerozbilo, a jede do Prahy, na výstavu v Národním muzeu

Jak jsme dělali cestu do chaty

Naše chata stojí na svahu, a navíc na podezdivce. A my potřebovali bezbarierovou. No, udelat chatu  bezbarierovou,  když ční metr dvacet nad terénem, to už bylo moc. Ale zadní strana byla lepší. Byla tam terasa, 35cm pod podlahou chaty, a 2 schody z terasy, 3 schody na terén. Jenom 60cm, pakatel. Padlo tedy rozhodnutí, že hlavní i dvere budou tam. Firma byla ochotná to udělat brzy a dobře.

Jenze průšvih - chata stojí na bažině. Je tam meliorační rybníček, previsla bříza a pod ní hluboko do země zajištěný stul a lavice. No, a mezi tím misto sotva na osobní auto. A na zasypani tech 60cm bylo potřeba dovézt suroviny. Hodně surovin. Nejlíp se hodil bagr. Fajn. Jedna cesta vyšla.

*

Zpátky to bylo horší, začínal se bořit. Zkusil jeste jeden pokus, ale to už se začala bortit stena rybníčku.

A tak došlo na ruční praci. Pomalu, těžce, ale jinak to nešlo.
Nejdriv naložili nějakou suť,  pak došlo na štěrk,  a pak zamkova dlažba.
Terasa ja nadherna, zakončena lavicí na sezení, krb v úrovni terase, ale 60cm je 60cm.

A tak se kolem chaty musel vybudovat svah, aby se tam mohlo zajet vozičkem.
Ale nejsme troškaři.  Když cesta, tak pořádně

A protože trávník kolem byl samá krtina  a tolik, přidali jsme na to štěrk taky, uhrabali, a je tam rovinka jako stůl.

Jenom naši psi jsou konzervativci. Prostě novou cestu do chaty odmítli, a že budou radsi  chodit po schodech. Předpokládám, že jim to vydrží presne do té doby, než se začne v krbu grilovat maso.

Jak se opravuje chata

Tak ne, že by chata nevyhovovala. Všechno je v pořádku, až na to, že kdysi architekt měl zdravé nohy a postavil chatu na 7 schodů, asi aby nezapadla sněhem, kterého tam bývá tak 10cm. Výhled z chaty krásný, koukáte se seshora. jenže nosit oběd pod těch příkrých 7 schodů chce kus akrobacie. A když vám nohy už  přestávají sloužit, chce to zábradli. Stalo se. Jenže nohy slouží čím dál míň, a tak padlo konečné řešení. Chata musí stát na rovině. a přitom ji nezbourat.
No, nejlepší by byl buldozer, ale nostalgie je nostalgie. Protože jsme už dřív udělali vzadu další vchod, který je jen 2 schody, bude vstup příště zezadu. A udělá se rampa, aby se nechalo bez problému přijít po rovině, ale hlavně - celá terasa přijde zasypat 35 cm štěrku, aby se terén srovnal s podlahou uvnitř.
Hezky se to napíše, hezky vymyslí. Jenže stavební firma má trochu jiný názor, terasa spádovaná k chatě, lavice na sezení 63cm vysoká, nájezd na terasu skoro 45 stupňů. No, bude se bourat, a napříště strávím čas na chatě - to nebude tak špatné.
Ale těším se na léto, bude tam hezky, a bude to přístupné, a hlavně - bude se to muset zase znova celé osázet, a to mě těší. Už mám plán ...

Jak jsem dělal filmovou klapku 2019

Nápad jsem měl vymyšlený už loni, bude to HADÍ KRÁL. Jednoho jsem už dělal, jenže ten byl velký asi metr. Klapka je malá.
Dobře, had je dlouhý, vlastně kulatá trubka s hlavou. A bude mít šupiny, přívětivý pohled a zlatou korunku. To byla teorie. Několik dnů jsem rovnal a stáčel toho hada, a pořád vypadal jak vinná klobása. Ani ta poměrně pracná hlava to nespravila, byla to porážka na celé čáře.
Když ne had, tak drak. Prostě se mi tahle havěť líbí a občas ji udělám. Tenhle drak bude mít hlavu a drápy, a bude držet zlatou kouli. No.

Tak tohle byla představa. A tak jsem udělal hezkou šupinatou hlavu, s velkýma očima, křídla a taky tlapu s drápy. A sestavil jsem to.

Tedy, nebylo to ono. Vypadalo to spíš jako žába křížená nevím s čím, ale drak to nebyl ani náhodou. Ani zlatá koule to nespravila. Nevzdal jsem se. Termín se blížil, a nápad žádný. A tak další hlava, a další, další - no konec. Nešlo to. Dva dny jsem dumal, co s tím, a už jsem byl rozhodnutý letos klapku nedělat.

A pak přece, bude tam kouzelný prsten. Jenže kdo měl kouzelný prsten? Napadl nás, tedy celou rodinu, jen Rumburak. A to bylo hloupé. Ale prstýnek by mohl být ….

Zkusil jsem to. Nebylo to ještě dobré, ale chyby to zas tak velké nemělo. Jenže to byl pořád jenom prstýnek. Večery jsme trávili vzpomínáním na pohádky - až jednou - no přece víla! Ano, víla, a vlasy bude mít jako vodu. To už šlo.

A tak jsem udělal prstýnek už na čisto, vílu s vlasy jako řeka a bílou mušlí s perlou, aby se mohla zdobit.

A tohle je výsledek. Prstýnek je zdobený listy a květinami, je přece z jezera. Ano, je to   PRSTEN JEZERNÍ PANÍ

A teď už dělám jen bedničku, ve které pojede do Zlína, ale před tím ještě na další výstavy.

Galerie LABYRINT, Olomouc, 8.listopadu 2018

Originály na tuto výstavu se chystaly už od jara. Jenže - jak už to bývá. Tahle galerie chce nové věci, a ta druhá má prázdno. Je to příjemné, jenže na výstavu to ubývá. No, snad ještě uděláme repliky.

Dobře. Uděláme. A taky jsme slíbili, že budou i bronzové plastiky. Bronzárna dostala originály, ale momentálně nemá čas, ale do začátku listopadu to určitě bude. A je ticho. Pořád. Telefon nedostupný. Až jednou se to přece podaří. A hned velká omluva - teď je výročí republiky, a my děláme Masaryky, prostě to nevyjde. Chápu. Masaryk, to je velká konkurence. Tak bude výstava bez bronzů. Jen keramika. Nevadí. Výstava bude doplněná keramikou z ateliéru, bude to hezká výstava.

A taky je.

Po naaranžování výstavy jsme šli na oběd. Do vietnamské restaurace, byla nejblíž. Jenže asi nemáme ten správný žaludek, prostě kokosové mléko nám nechutnalo.

Vernisáž byla krásná, hráli studenti z hudební školy, krásné španělské rytmy. Výstava se líbila, i prodej z vernisáže byl, to nebývá často. A pak hladoví a vyčerpaní jedeme domů. Doma nás totiž čeká nejen hladový a uražený pes, ale i úplně české pečené kuřátko.