INFINITI

Jak vznikaly hodiny INFINITY pro Rehabilitační ústav v Brandýse nad Orlicí

Infinity – nekonečná smyčka, Indie, jóga, královský had – kobra. A modrá, barva nekonečné oblohy. To byl první motiv.
Hodiny budou instalovány do dost velké tělocvičny, musí mít tedy odpovídající velikost. To byla práce, která se z fotografií dělala na PC. Ideální velikost byl kruh o průměru 120cm.

Potom bylo nutné najít kobru – tedy fotografii. Nebylo to tak jednoduché, ale nakonec se krásná hlava kobry královské našla. Budu to hodiny, tak číselník. Byla jich dlouhá řada, než zůstal ten správný. Přes číselník se obtáčí hlava kobry a přechází do smyčky. To byl základ.

Jenže základ stále na papíře. Pro realizaci bylo nutné respektovat velikost pece, a především možnosti hlíny, seschnutí, smrštění při výpalu, a samozřejmě i její deformace. Plastika musí být z menších dílů, které na sebe budou navazovat. A také to celé musí být schopno instalace v tělocvičně.

Nejsnáze šel udělat číselník. Je to vypouklý kruh s číslicemi. Pak smyčky – těch je na hodinách hodně, celý kruh je smyčkami vyplněn. A hlava kobry, šupiny, krásné oči a přívětivý, klidný výraz.

Vypadalo to hezky. A schlo to. A zmenšovalo se to. Mezi smyčkami byla volná místa. Bylo nutné smyčky přerovnat a doplnit. Pak ještě dvakrát.

Konečně přišel čas prvního výpalu. Kobra vyšla z pece krásná a neporušená, ani číselník se nezdeformoval.

Modrá engoba, kterou jsou hodiny přelity, byla poněkud jednotvárná, a tak j sou smyčky doplněny o světle modrou, která se ve výsledku jeví jako stínování. Kobra je doplněna lesklou glazurou a stříbrnýma očima, i číselník má stříbrné číslice.

Celá plastika je kvůli instalaci umístěna na světlomodrém kruhu. Hodiny jsou instalovány nade dveřmi, viditelné z celé tělocvičny a svým klidem ovlivňují celý prostor.

Jak jsem dělal plastiku památníku J.A.Komenského

Před několika lety  přišel ing. Janecký s nápadem udělat malou plastiku pylonu, kterou navrhl a postavil arch. Metelák na Růžovém Paloučku. Souhlasil jsem, protože to byla zajímavá práce, navíc táta pocházel z Makova, což je hned vedle Růžového Paloučku. Tvorba plastiky nakonec nebyla tak jednoduchá, jak se původně zdálo, velmi pracné byly rytiny do sádry, které ve výsledku vypadají jako vytepávaný plech, ze kterého je pylon postaven. Ale plastika se nakonec podařila a měla úspěch.

Utekly dva roky, a přišel za mnou Dr. Čáp, který zastupuje spolek Exulant, že by chtěli ve stejném stylu, jako byla plastika pro Růžový Palouček udělat plastiku zeměkoule, která stojí na Komenského náměstí v Litomyšli, a kterou také navrhnul a postavil arch. Metelák. Váhal jsem, na první pohled to byla mnohem náročnější záležitost.

Historie tohoto památníku je zajímavá. V roce 1921 památník slavnostně odhalili, velká sláva, na slavnost přišlo asi 70.000 lidí, což je na Litomyšl opravdu hodně. Ovšem roku 1943 fašisté nechali památník rozebrat. Po osvobození byl znovu postaven. Jenže po vítězném únoru, během padesátých let, nechali – tentokrát komunisté -  památník opět rozebrat. Kdyby to arch. Metelák předpokládal, určitě by mu navrhnul kolečka. V roce 1967 památník znovu postavili, a stál tam celých 50 let.

Když mi Dr. Čáp řekl, vzal jsem foťák a šel si památník vyfotit. Nebyl tam. Nebyl. Prostě jsem se během těch 50 let minul asi o týden. Památník byl rozebraný a odvezený do Prahy, kde ho budou restaurovat. Nějaké fotky jsem našel, ale nikde nebyly detaily, které jsem nutně potřeboval. Volal jsem tedy Dr. Čápovi, že památník není a dělat ho nebudu. Jenže je to člověk zkušený, suše prohlásil, že si určitě poradím a nabídka platí. Nevěděl jsem co. Kontaktoval jsem Prahu, tam to měli v regálu, naprosto nedostupné. Nutně jsem potřeboval ty detaily. A ty jsem našel na stránkách litomyšlského muzea, kde mají model 1:5. Když jsem do muzea přišel, přivezli  dřevěný model na vozíku. A na kouli byly kresby tužkou, na které se nesmělo sáhnout, aby se nesmazaly. I tak byly mnohé kresby málo čitelné. Nafotili mi to, a já začal na památníku pracovat. Za pomoci manželky, která opět dělala ty neskutečně pracné rytiny. Ale několik plastik jsem vytvořil, o jednu mne požádali  v muzeu, bude vedle Metelákova modelu. Omlouval jsem se, že to bude trvat nejmíň dva měsíce, ale tam se jen zasmáli – pane Dudycha, my tady počítáme na staletí …

Teď, když je moje plastika hotová, pokrytá modrozeleně zbarvenou engobou, barvou, jaká památník zdobila minulých 50 let, znovu stojí na Komenského náměstí i pomník arch. Meteláka. Restaurovaný, jako nový, celý krásně bronzový. Takže budeme muset pár desítek let počkat, až zase zezelená.

Pod širákem

Byl krásný večer, teplo, sluníčko postupně zapadalo, a hezky se povídalo. Čertík ležel pode mnou a pospával. A jak přibýval večer, šli jsme domů a zavřeli na noc dveře. Čert byl podle svého zvyku pod postelí. V polospánku jsem slyšela na zahradě štěkot - kdo má taky náladu pouštět psa večer ven, aby štěkal ... Usnuli jsme a dobře se spalo - až ráno se ozvalo škrábání na dveře a byl to Čert! Pustili jsme ho a on se vrhnul pod postel. Tak on tedy spal venku! Ne, že by mu to mělo nějak vadit, teplo bylo, pelíšek tam má a nás slyšel oknem, ale přesto celé dopoledne strávil pod postelí, to asi pro jistotu.

Trimujeme

Dnes jsme pokračovali v trimování. Čuchnul k hřebenu a zalezl pod postel. Lákala jsem ho na dobroty, ale zalezl dál. Takhle to nešlo. Přišel manžel, něco mu nasliboval a Čert vylezl. Pochopil, že to byla léčka, a utekl na zahradu. Tam už vůbec nebyla šance ho chytit, povely nepovely, to si nechal na jindy a zůstal zalezlý kdesi pod keři. Nedalo se nic dělat. Asi za hodinu přišel, mrskal ocáskem a že si budem hrát. Manžel ho chytil a začali jsme. Bojoval jako lev. Když ale zjistil, že po jeho opravdu nebude, uklidnil se a držel. Položila jsem si ho na klín na záda a ostříhala jsem ho jak to jen šlo. A tak z něho asi dva dny nebudou padat chlupy. Je ostříhaný na čerta, ne na knírače, ale jemu tahle čertí frizúra stejně sluší nejvíc.

Trimování

Jak šel čas, bylo zapotřebí Čertovi upravit srst.
Jeli jsme tedy za paní, která měla už zkušenosti s naším bývalým kníračem, tenhle je malý a tak to vypadalo na jednoduchou práci. Jenže Čert má neskutečně hustou srst, a tvrdou jako dráty. Strojkem to opravdu nešlo, a tak budeme trimovat. Čertík byl celkem příznivě naložený, takže záda proběhla v pohodě. Jenže nožičky že nedá. Trimovat vůbec, nůžky zakousl. A se strojkem to zkusil taky. No jakž takž jsme nožičky ostříhaly, já mu povídala pohádky, což paní pobavilo. Jenže pak došlo na tlapičky. A bylo zle. Nedá je a už toho má dost. Držela jsem ho, co to šlo, a tak se stříhala i srst mezi prsty. Musím říct, že i tady ji má hustou, že to nůžky sotva berou. A to ještě nebylo bříško a hlava. Jenže Čert už měl krásy dostatek, skočil dolů ze stolu, nic si nepolámal a znovu tuhle potupu trpět nehodlá.
A tak byl krásně otrimovaný, dokonce i uši si nechal trimovat, a taky opižlaný na každé straně trochu jinak. Jo, malý ovladatelný pejsek  ...

Čert

Tak máme nového pejska, Čertíka. Nalezenec, někdo ho vyhodil z auta. Chytrý, hodný, plusový kamarád. Když jsme ho přivezli, prohlédl si pokoj a přišel k jedné kytce. Prohlédl ji - a označkoval. Spustila jsem povyk, že to nesmí, ale na jeho omluvu musím říct, že mu ta ohromná kytka musela připomínat zahradu. Rychle se adaptoval, ale přišlo zle. Stříhání. Nevím, jestli to zažil, ale bojoval. Strojek ne, za žádnou cenu. A tak ho paní otrimovala, celého i s ušima. To vydržel. I když trimování desetikilového pejska trvalo víc než dvě hodiny.

A tak máme teď knírače. Zdědil pelíšek po Berýskovi, i polštářkem. Hned druhý den věděl, že polštářek je pod hlavu. Jenže to ho neuspokojilo, a tak polštářek slouží i jako oběť, kterou trhá a se kterou cloumá. Má menší zuby, takže polštářek zatím drží. Taky napochodoval večer do postele, ale tady nepochodil. Berýsek s námi ve svých posledních dnech spal, a tak jsme vlastně všichni spali v pelechu. A tak Čertík musel ven. Je chytrý, víckrát to nezopakoval. On vůbec dělá chyby jen jednou. Včera objevil zrcadlo. Viděl psa, a začal si s ním hrát. Pes to opakoval. Tak na sebe chvíli útočili. Jenže mu to přišlo divné, a šel psa očichat. Pes ho šel očichat taky. Pak se podíval na mě - otočil se, a viděl mě zas. To už na jeho hlavičku bylo přece moc, a tak šel pryč. Jenže druhý den mu to nedalo, a zase byl u zrcadla, musel to prozkoumat. Tak nevím, jak se mu to v hlavičce srovná ...

jak jsme vymysleli glazuru

Vzpomínám na staré historky, jak jsme začínali s keramikou.
Sudů s glazurou jsme měli, kam jsme se podívali. Používali jsme glazuru matnou, slonovinová kost. Dobře se uplatňovala na našem modelování, působila měkce a vznešeně. Musím ještě říct, že téměř všechny glazury vypadají stejně, jemný bílý prášek.
A tak se stalo to, co jednou přijít muselo. Otevřeli jsme vypálenou pec. Všechno bylo nepopsatelně ošklivé. šedě zakalené, tak, jak jsme popletli glazury.
Syn tehdy dostal kladivo a příkaz všechno rozbít. Pozval si na to kamaráda a oba se dobře bavili. Když naplnili popelnici, přišel se zeptat - a víc už toho není?
Nebylo. Ale v peci byla zkouška. Jen tak. Pod glazurou byla železitá engoba. A tenhle zkouškový střep byl teple rezatý, lesklý, živý a příjemný. Hned jsme věděli, že tuhle glazuru chceme, její krásně živý, teplý povrch byl přesně to, co nám chybělo. Dnes se to těžko chápe, ale chtít koupit tehdy glazuru, a dokonce takovou, jakou potřebuji, byla téměř vstupenka do blázince.
Ale k věci. Vlastně to bylo štěstí. Jenže které glazury a v jakém poměru byly smíchány s tou původní, to jsme netušili. Jak říkám, sudů s glazurou jsme měli, kam jsme se podívali ...