Jak se dělala filmová klapka roku 2026

 Mezi moje oblíbené druhohorní příšery patří i lastury, ty obrovské, které se nechají najít i poblíž Litomyšle.

 

Z různých experimentů hlavního námětu rohu hojnosti nakonec zbylo to základní. 

Život přišel z hvězd. 

Jen ještě doladit barevnost, ale zrod života byl zelený a zlatý

A to jablko už navždy symbolizuje zrození člověka

JAK SE DĚLALA FILMOVÁ KLAPKA ROKU 2025

 A je to zase tady. Nový rok začíná filmovou klapkou, a já už od minulého léta přemýšlím, jakou klapku udělat. Je to rok od roku horší, hotového už bylo moc, nějaký nápad se zas najde hotový už u jiného výtvarníka, pohádek už bylo taky moc, no, ještě je čas.

Ale je začátek ledna, a čas už není. Vymyšlené mám dvě varianty, tak uvidím, co vůbec půjde na tu klapku dát. Vyhrály to ryby, Jaro neprošlo. 

   Takže je tu návrh     

 

 

  

   Ani v hlíně to nebylo ono  

                                  

Ještě další varianta 

tak jinak
 

    

    

Ještě jedna z řady dalších variant, ale už poslední

A takhle by to mělo vypadat    

             Konečná podoba 

Ještě připravím bedýnku, aby se to nerozbilo, a jede do Prahy, na výstavu v Národním muzeu

STOLETÁ ZIMA

Letošní zima je opravdu asi stoletá. Tak teplou zimu nepamatuji ani já, ba ani pamětníci. Před vánocemi napadly závěje sněhu ale do vánoc bylo sucho.

A tak jsme se rozhodli pro vánoce na chatě. Bylo sucho, celkem teplo, a bylo tam krásně. Stromečky jsme rozsvítili hned dva. A taky jsme dali krmítka. Taky dvě. Ale ptáček ani jeden. No. snad se to zlepší. 

A byl štědrý den. K obědu zelovka, mňam. A chystali jsme večer. I obloha nám uchystala večer. Lehce a potichu začal padat snížek. 

Pomalu začal padat snížek. A vytrvale. Břízka, na které byla světélka to neunesla. Ale i tak to bylo krásné a  trochu i strašidelné. Vždyť je vzadu ještě strašidlo. 

 No a protože už máme na chatě i televizi, zbytek večera byl u pohádek. A ráno byl u krmítka nával. Jen u jednoho, to druhé ještě neobjevili. 

                                                                                          

Ráno bylo kouzelné, jenže to už tady byla vánoční obleva. Honem přeparkovat auta na zpevněnou cestu. Ne nadarmo se tomuhle kousku lesa říká Na bažině Na kráse vánoc to neubralo, dělaly nám společnost sýkorky na krmítku, a viděli jsme jednu, jak zkouší i jarní budku.

Tak to byly vánoce. Tak zas příště 😊

JAK DOSTALA CHATA NOVÝ KABÁT

Naše chata se poslední dobou povážlivě kývala, a tak jsme ji museli opravit. Mělo by se to opravit zgruntu, jenže se musím vejít na stávající půdorys a za rozumnou cenu. A taky jsme chtěli chatu stejnou. Stejná není, není pruhovaná jako vosa, ale celkem střízlivě hnědá. A má větší okna, ke kterým jsme plánovali původní okenice. 

Pak jsme od toho upustili, jen zábradlí bude barevné stejně jako dřív. A okna nebudou slonová kost, ale bílá. Chata nechata, plast zvítězil. Natírání jsme si užili dost  I tak nás na té proklaté bažině bude čekat spousta údržby. 

Ta bažina má ale nespornou výhodu. Kdekoliv je horko k padnutí, u nás je samozřejmě taky teplo, ale tak  nějak vlídné, je tam voda.

I v zimě, když jsme tam slavili vánoce, bylo tam vždycky příjemně. A všechny dýchací problémy se tam ztrácely. 

A to už jsme skoro mysleli, že nám chajda spadne. 

Jenže všechno je jinak. Chata má nový kabát, a moc jí sluší. A když roztál sníh,  videli jsme tu zkázu na všech rostlinkách, vysázených kolem chaty. No a co. Můžeme zase sázet!  Budou tam motýlí keře pro hmyz, i když tedy na zahradě máme motýlí keře tři, a jen jednoho běláska. Třeba to tu bude lepší. A nám pro radost  hortenzie, ibišky, a možná i růžička, všechno, co kvete o prázdninách. 

Procházela jsem zahradnictvím, a ty ceny snad nebyly až tak vysoké, jenže my těch rostlinek budem potřebovat moc. Ještě i zajímavé jehličnany, no, je toho  moc. Ale ono se to slehne, usadí, a plány se přizpůsobí možnostem. Kdo by to taky sázel?

Když se tak dívám na ty dvě fotky, je zajímavé, jak se zdá ta dolní široká. A jsou to jen bílá okna naležato. 

Letošní léto je chata skoro hotová, dodělávali jsme jen něco málo. A bylo to krásné léto. |Když se ochladilo, nainstalovali jsme kamna do nového  komínu a zatopili. A hořelo to, i když je komín možná o něco kratší. Ale to byl vždycky. 

V rybníčku je hejno skokanů zelených, a ještě pár hnědých. Zvědavá šídla létají až do kuchyně, podívat se, co se vaří. A ve sklepě je myš. Ani se nenamáhá utéct, je tam doma.

Nejhezčí je ale žába na prameni, doslova. 

 

Tak tady je. A ten pramen je fontánka, skokánek si masíruje bříško a dělá mu to moc dobře. Dívat se na ně, jak sledují toho vítěze, jak se přestrkují, která tam bude, poslouchat jejich tiché kvákání, to je něco co nám vydrží skoro celé odpoledne.

Jak jsem se léčila

Ráno si obvykle protahuji klouby, abych vstala, ale jednou jsem usoudila, že je to málo. A začala rozcvička, pěkně dotáhnout pohyby, staré kosti se bránily, ale vůle byla pevná. Pak jsem se jednou nedostala z postele. Přišla k pomoci berle, pak jen hůlka, tablety proti bolesti, i když na ně nevěřím, no bába jak vyšitá.
Včera jsem dopajdala do skleníku, že ho zaleju. Byl tam plevel, chtěla jsem ho vytrhnout, a jak jsem ta byla ohnutá, cítila jsem, že se mi těžiště pozvolna přesunuje do hlavy, a už nebylo návratu. Celkem pomalu a opatrně jsem si lehla na stromek tučnolístky, pod hlavou květináče s bramboříky. A co dál. Mobil jsem samozřejmě neměla. chtěla jsem se otočit, nešlo to. Prostě nešlo nic. Čekala jsem, až mne manžel půjde hledat, jenže kdoví kdy. Uložila jsem se pohodlněji, připravená, že si poležím.
Jenže pak se ozvalo Marúúúú, a bylo vyhráno. Skoro. Nejdřív musel odstranit květináče, na kterých jsem ležela, a pak zabrat. No. lehká zrovna nejsem, musel si pozvat na pomoc bráchu. ale podařilo se. Po několika vratkých krocích jsem zjistila, že mne moha přestala bolet a celé to podpůrné lešení mohlo jít zas do komory.
Ale že bych si to chtěla zopakovat no, třebas půjde léčení i jinak

Jak jsme dělali cestu do chaty

Naše chata stojí na svahu, a navíc na podezdivce. A my potřebovali bezbarierovou. No, udelat chatu  bezbarierovou,  když ční metr dvacet nad terénem, to už bylo moc. Ale zadní strana byla lepší. Byla tam terasa, 35cm pod podlahou chaty, a 2 schody z terasy, 3 schody na terén. Jenom 60cm, pakatel. Padlo tedy rozhodnutí, že hlavní i dvere budou tam. Firma byla ochotná to udělat brzy a dobře.

Jenze průšvih - chata stojí na bažině. Je tam meliorační rybníček, previsla bříza a pod ní hluboko do země zajištěný stul a lavice. No, a mezi tím misto sotva na osobní auto. A na zasypani tech 60cm bylo potřeba dovézt suroviny. Hodně surovin. Nejlíp se hodil bagr. Fajn. Jedna cesta vyšla.

*

Zpátky to bylo horší, začínal se bořit. Zkusil jeste jeden pokus, ale to už se začala bortit stena rybníčku.

A tak došlo na ruční praci. Pomalu, těžce, ale jinak to nešlo.
Nejdriv naložili nějakou suť,  pak došlo na štěrk,  a pak zamkova dlažba.
Terasa ja nadherna, zakončena lavicí na sezení, krb v úrovni terase, ale 60cm je 60cm.

A tak se kolem chaty musel vybudovat svah, aby se tam mohlo zajet vozičkem.
Ale nejsme troškaři.  Když cesta, tak pořádně

A protože trávník kolem byl samá krtina  a tolik, přidali jsme na to štěrk taky, uhrabali, a je tam rovinka jako stůl.

Jenom naši psi jsou konzervativci. Prostě novou cestu do chaty odmítli, a že budou radsi  chodit po schodech. Předpokládám, že jim to vydrží presne do té doby, než se začne v krbu grilovat maso.

Jak se opravuje chata

Tak ne, že by chata nevyhovovala. Všechno je v pořádku, až na to, že kdysi architekt měl zdravé nohy a postavil chatu na 7 schodů, asi aby nezapadla sněhem, kterého tam bývá tak 10cm. Výhled z chaty krásný, koukáte se seshora. jenže nosit oběd pod těch příkrých 7 schodů chce kus akrobacie. A když vám nohy už  přestávají sloužit, chce to zábradli. Stalo se. Jenže nohy slouží čím dál míň, a tak padlo konečné řešení. Chata musí stát na rovině. a přitom ji nezbourat.
No, nejlepší by byl buldozer, ale nostalgie je nostalgie. Protože jsme už dřív udělali vzadu další vchod, který je jen 2 schody, bude vstup příště zezadu. A udělá se rampa, aby se nechalo bez problému přijít po rovině, ale hlavně - celá terasa přijde zasypat 35 cm štěrku, aby se terén srovnal s podlahou uvnitř.
Hezky se to napíše, hezky vymyslí. Jenže stavební firma má trochu jiný názor, terasa spádovaná k chatě, lavice na sezení 63cm vysoká, nájezd na terasu skoro 45 stupňů. No, bude se bourat, a napříště strávím čas na chatě - to nebude tak špatné.
Ale těším se na léto, bude tam hezky, a bude to přístupné, a hlavně - bude se to muset zase znova celé osázet, a to mě těší. Už mám plán ...

Jak jsem dělal filmovou klapku 2019

Nápad jsem měl vymyšlený už loni, bude to HADÍ KRÁL. Jednoho jsem už dělal, jenže ten byl velký asi metr. Klapka je malá.
Dobře, had je dlouhý, vlastně kulatá trubka s hlavou. A bude mít šupiny, přívětivý pohled a zlatou korunku. To byla teorie. Několik dnů jsem rovnal a stáčel toho hada, a pořád vypadal jak vinná klobása. Ani ta poměrně pracná hlava to nespravila, byla to porážka na celé čáře.
Když ne had, tak drak. Prostě se mi tahle havěť líbí a občas ji udělám. Tenhle drak bude mít hlavu a drápy, a bude držet zlatou kouli. No.

Tak tohle byla představa. A tak jsem udělal hezkou šupinatou hlavu, s velkýma očima, křídla a taky tlapu s drápy. A sestavil jsem to.

Tedy, nebylo to ono. Vypadalo to spíš jako žába křížená nevím s čím, ale drak to nebyl ani náhodou. Ani zlatá koule to nespravila. Nevzdal jsem se. Termín se blížil, a nápad žádný. A tak další hlava, a další, další - no konec. Nešlo to. Dva dny jsem dumal, co s tím, a už jsem byl rozhodnutý letos klapku nedělat.

A pak přece, bude tam kouzelný prsten. Jenže kdo měl kouzelný prsten? Napadl nás, tedy celou rodinu, jen Rumburak. A to bylo hloupé. Ale prstýnek by mohl být ….

Zkusil jsem to. Nebylo to ještě dobré, ale chyby to zas tak velké nemělo. Jenže to byl pořád jenom prstýnek. Večery jsme trávili vzpomínáním na pohádky - až jednou - no přece víla! Ano, víla, a vlasy bude mít jako vodu. To už šlo.

A tak jsem udělal prstýnek už na čisto, vílu s vlasy jako řeka a bílou mušlí s perlou, aby se mohla zdobit.

A tohle je výsledek. Prstýnek je zdobený listy a květinami, je přece z jezera. Ano, je to   PRSTEN JEZERNÍ PANÍ

A teď už dělám jen bedničku, ve které pojede do Zlína, ale před tím ještě na další výstavy.

Jak jsem dělal plastiku památníku J.A.Komenského

Před několika lety  přišel ing. Janecký s nápadem udělat malou plastiku pylonu, kterou navrhl a postavil arch. Metelák na Růžovém Paloučku. Souhlasil jsem, protože to byla zajímavá práce, navíc táta pocházel z Makova, což je hned vedle Růžového Paloučku. Tvorba plastiky nakonec nebyla tak jednoduchá, jak se původně zdálo, velmi pracné byly rytiny do sádry, které ve výsledku vypadají jako vytepávaný plech, ze kterého je pylon postaven. Ale plastika se nakonec podařila a měla úspěch.

Utekly dva roky, a přišel za mnou Dr. Čáp, který zastupuje spolek Exulant, že by chtěli ve stejném stylu, jako byla plastika pro Růžový Palouček udělat plastiku zeměkoule, která stojí na Komenského náměstí v Litomyšli, a kterou také navrhnul a postavil arch. Metelák. Váhal jsem, na první pohled to byla mnohem náročnější záležitost.

Historie tohoto památníku je zajímavá. V roce 1921 památník slavnostně odhalili, velká sláva, na slavnost přišlo asi 70.000 lidí, což je na Litomyšl opravdu hodně. Ovšem roku 1943 fašisté nechali památník rozebrat. Po osvobození byl znovu postaven. Jenže po vítězném únoru, během padesátých let, nechali – tentokrát komunisté -  památník opět rozebrat. Kdyby to arch. Metelák předpokládal, určitě by mu navrhnul kolečka. V roce 1967 památník znovu postavili, a stál tam celých 50 let.

Když mi Dr. Čáp řekl, vzal jsem foťák a šel si památník vyfotit. Nebyl tam. Nebyl. Prostě jsem se během těch 50 let minul asi o týden. Památník byl rozebraný a odvezený do Prahy, kde ho budou restaurovat. Nějaké fotky jsem našel, ale nikde nebyly detaily, které jsem nutně potřeboval. Volal jsem tedy Dr. Čápovi, že památník není a dělat ho nebudu. Jenže je to člověk zkušený, suše prohlásil, že si určitě poradím a nabídka platí. Nevěděl jsem co. Kontaktoval jsem Prahu, tam to měli v regálu, naprosto nedostupné. Nutně jsem potřeboval ty detaily. A ty jsem našel na stránkách litomyšlského muzea, kde mají model 1:5. Když jsem do muzea přišel, přivezli  dřevěný model na vozíku. A na kouli byly kresby tužkou, na které se nesmělo sáhnout, aby se nesmazaly. I tak byly mnohé kresby málo čitelné. Nafotili mi to, a já začal na památníku pracovat. Za pomoci manželky, která opět dělala ty neskutečně pracné rytiny. Ale několik plastik jsem vytvořil, o jednu mne požádali  v muzeu, bude vedle Metelákova modelu. Omlouval jsem se, že to bude trvat nejmíň dva měsíce, ale tam se jen zasmáli – pane Dudycha, my tady počítáme na staletí …

Teď, když je moje plastika hotová, pokrytá modrozeleně zbarvenou engobou, barvou, jaká památník zdobila minulých 50 let, znovu stojí na Komenského náměstí i pomník arch. Meteláka. Restaurovaný, jako nový, celý krásně bronzový. Takže budeme muset pár desítek let počkat, až zase zezelená.

Pod širákem

Byl krásný večer, teplo, sluníčko postupně zapadalo, a hezky se povídalo. Čertík ležel pode mnou a pospával. A jak přibýval večer, šli jsme domů a zavřeli na noc dveře. Čert byl podle svého zvyku pod postelí. V polospánku jsem slyšela na zahradě štěkot - kdo má taky náladu pouštět psa večer ven, aby štěkal ... Usnuli jsme a dobře se spalo - až ráno se ozvalo škrábání na dveře a byl to Čert! Pustili jsme ho a on se vrhnul pod postel. Tak on tedy spal venku! Ne, že by mu to mělo nějak vadit, teplo bylo, pelíšek tam má a nás slyšel oknem, ale přesto celé dopoledne strávil pod postelí, to asi pro jistotu.

Trimování

Jak šel čas, bylo zapotřebí Čertovi upravit srst.
Jeli jsme tedy za paní, která měla už zkušenosti s naším bývalým kníračem, tenhle je malý a tak to vypadalo na jednoduchou práci. Jenže Čert má neskutečně hustou srst, a tvrdou jako dráty. Strojkem to opravdu nešlo, a tak budeme trimovat. Čertík byl celkem příznivě naložený, takže záda proběhla v pohodě. Jenže nožičky že nedá. Trimovat vůbec, nůžky zakousl. A se strojkem to zkusil taky. No jakž takž jsme nožičky ostříhaly, já mu povídala pohádky, což paní pobavilo. Jenže pak došlo na tlapičky. A bylo zle. Nedá je a už toho má dost. Držela jsem ho, co to šlo, a tak se stříhala i srst mezi prsty. Musím říct, že i tady ji má hustou, že to nůžky sotva berou. A to ještě nebylo bříško a hlava. Jenže Čert už měl krásy dostatek, skočil dolů ze stolu, nic si nepolámal a znovu tuhle potupu trpět nehodlá.
A tak byl krásně otrimovaný, dokonce i uši si nechal trimovat, a taky opižlaný na každé straně trochu jinak. Jo, malý ovladatelný pejsek  ...

Čert

Tak máme nového pejska, Čertíka. Nalezenec, někdo ho vyhodil z auta. Chytrý, hodný, plusový kamarád. Když jsme ho přivezli, prohlédl si pokoj a přišel k jedné kytce. Prohlédl ji - a označkoval. Spustila jsem povyk, že to nesmí, ale na jeho omluvu musím říct, že mu ta ohromná kytka musela připomínat zahradu. Rychle se adaptoval, ale přišlo zle. Stříhání. Nevím, jestli to zažil, ale bojoval. Strojek ne, za žádnou cenu. A tak ho paní otrimovala, celého i s ušima. To vydržel. I když trimování desetikilového pejska trvalo víc než dvě hodiny.

A tak máme teď knírače. Zdědil pelíšek po Berýskovi, i polštářkem. Hned druhý den věděl, že polštářek je pod hlavu. Jenže to ho neuspokojilo, a tak polštářek slouží i jako oběť, kterou trhá a se kterou cloumá. Má menší zuby, takže polštářek zatím drží. Taky napochodoval večer do postele, ale tady nepochodil. Berýsek s námi ve svých posledních dnech spal, a tak jsme vlastně všichni spali v pelechu. A tak Čertík musel ven. Je chytrý, víckrát to nezopakoval. On vůbec dělá chyby jen jednou. Včera objevil zrcadlo. Viděl psa, a začal si s ním hrát. Pes to opakoval. Tak na sebe chvíli útočili. Jenže mu to přišlo divné, a šel psa očichat. Pes ho šel očichat taky. Pak se podíval na mě - otočil se, a viděl mě zas. To už na jeho hlavičku bylo přece moc, a tak šel pryč. Jenže druhý den mu to nedalo, a zase byl u zrcadla, musel to prozkoumat. Tak nevím, jak se mu to v hlavičce srovná ...