Pod širákem

Byl krásný večer, teplo, sluníčko postupně zapadalo, a hezky se povídalo. Čertík ležel pode mnou a pospával. A jak přibýval večer, šli jsme domů a zavřeli na noc dveře. Čert byl podle svého zvyku pod postelí. V polospánku jsem slyšela na zahradě štěkot - kdo má taky náladu pouštět psa večer ven, aby štěkal ... Usnuli jsme a dobře se spalo - až ráno se ozvalo škrábání na dveře a byl to Čert! Pustili jsme ho a on se vrhnul pod postel. Tak on tedy spal venku! Ne, že by mu to mělo nějak vadit, teplo bylo, pelíšek tam má a nás slyšel oknem, ale přesto celé dopoledne strávil pod postelí, to asi pro jistotu.

Trimujeme

Dnes jsme pokračovali v trimování. Čuchnul k hřebenu a zalezl pod postel. Lákala jsem ho na dobroty, ale zalezl dál. Takhle to nešlo. Přišel manžel, něco mu nasliboval a Čert vylezl. Pochopil, že to byla léčka, a utekl na zahradu. Tam už vůbec nebyla šance ho chytit, povely nepovely, to si nechal na jindy a zůstal zalezlý kdesi pod keři. Nedalo se nic dělat. Asi za hodinu přišel, mrskal ocáskem a že si budem hrát. Manžel ho chytil a začali jsme. Bojoval jako lev. Když ale zjistil, že po jeho opravdu nebude, uklidnil se a držel. Položila jsem si ho na klín na záda a ostříhala jsem ho jak to jen šlo. A tak z něho asi dva dny nebudou padat chlupy. Je ostříhaný na čerta, ne na knírače, ale jemu tahle čertí frizúra stejně sluší nejvíc.

Trimování

Jak šel čas, bylo zapotřebí Čertovi upravit srst.
Jeli jsme tedy za paní, která měla už zkušenosti s naším bývalým kníračem, tenhle je malý a tak to vypadalo na jednoduchou práci. Jenže Čert má neskutečně hustou srst, a tvrdou jako dráty. Strojkem to opravdu nešlo, a tak budeme trimovat. Čertík byl celkem příznivě naložený, takže záda proběhla v pohodě. Jenže nožičky že nedá. Trimovat vůbec, nůžky zakousl. A se strojkem to zkusil taky. No jakž takž jsme nožičky ostříhaly, já mu povídala pohádky, což paní pobavilo. Jenže pak došlo na tlapičky. A bylo zle. Nedá je a už toho má dost. Držela jsem ho, co to šlo, a tak se stříhala i srst mezi prsty. Musím říct, že i tady ji má hustou, že to nůžky sotva berou. A to ještě nebylo bříško a hlava. Jenže Čert už měl krásy dostatek, skočil dolů ze stolu, nic si nepolámal a znovu tuhle potupu trpět nehodlá.
A tak byl krásně otrimovaný, dokonce i uši si nechal trimovat, a taky opižlaný na každé straně trochu jinak. Jo, malý ovladatelný pejsek  ...

Čert

Tak máme nového pejska, Čertíka. Nalezenec, někdo ho vyhodil z auta. Chytrý, hodný, plusový kamarád. Když jsme ho přivezli, prohlédl si pokoj a přišel k jedné kytce. Prohlédl ji - a označkoval. Spustila jsem povyk, že to nesmí, ale na jeho omluvu musím říct, že mu ta ohromná kytka musela připomínat zahradu. Rychle se adaptoval, ale přišlo zle. Stříhání. Nevím, jestli to zažil, ale bojoval. Strojek ne, za žádnou cenu. A tak ho paní otrimovala, celého i s ušima. To vydržel. I když trimování desetikilového pejska trvalo víc než dvě hodiny.

A tak máme teď knírače. Zdědil pelíšek po Berýskovi, i polštářkem. Hned druhý den věděl, že polštářek je pod hlavu. Jenže to ho neuspokojilo, a tak polštářek slouží i jako oběť, kterou trhá a se kterou cloumá. Má menší zuby, takže polštářek zatím drží. Taky napochodoval večer do postele, ale tady nepochodil. Berýsek s námi ve svých posledních dnech spal, a tak jsme vlastně všichni spali v pelechu. A tak Čertík musel ven. Je chytrý, víckrát to nezopakoval. On vůbec dělá chyby jen jednou. Včera objevil zrcadlo. Viděl psa, a začal si s ním hrát. Pes to opakoval. Tak na sebe chvíli útočili. Jenže mu to přišlo divné, a šel psa očichat. Pes ho šel očichat taky. Pak se podíval na mě - otočil se, a viděl mě zas. To už na jeho hlavičku bylo přece moc, a tak šel pryč. Jenže druhý den mu to nedalo, a zase byl u zrcadla, musel to prozkoumat. Tak nevím, jak se mu to v hlavičce srovná ...

jak jsme vymysleli glazuru

Vzpomínám na staré historky, jak jsme začínali s keramikou.
Sudů s glazurou jsme měli, kam jsme se podívali. Používali jsme glazuru matnou, slonovinová kost. Dobře se uplatňovala na našem modelování, působila měkce a vznešeně. Musím ještě říct, že téměř všechny glazury vypadají stejně, jemný bílý prášek.
A tak se stalo to, co jednou přijít muselo. Otevřeli jsme vypálenou pec. Všechno bylo nepopsatelně ošklivé. šedě zakalené, tak, jak jsme popletli glazury.
Syn tehdy dostal kladivo a příkaz všechno rozbít. Pozval si na to kamaráda a oba se dobře bavili. Když naplnili popelnici, přišel se zeptat - a víc už toho není?
Nebylo. Ale v peci byla zkouška. Jen tak. Pod glazurou byla železitá engoba. A tenhle zkouškový střep byl teple rezatý, lesklý, živý a příjemný. Hned jsme věděli, že tuhle glazuru chceme, její krásně živý, teplý povrch byl přesně to, co nám chybělo. Dnes se to těžko chápe, ale chtít koupit tehdy glazuru, a dokonce takovou, jakou potřebuji, byla téměř vstupenka do blázince.
Ale k věci. Vlastně to bylo štěstí. Jenže které glazury a v jakém poměru byly smíchány s tou původní, to jsme netušili. Jak říkám, sudů s glazurou jsme měli, kam jsme se podívali ...

Jak se rodila AD Galerie - úterý 3. září 2013

 

Tak máme další galerii. Ta první je v Litomyšli, je to Galerie de Lara, kterou jsme zdědili po paní Zoubkové. Olbram Zoubek se trochu roznemohl a tak galerii paní Zoubková opustila. Byla to sice malá, ale přece jen příprava na tu druhou, AD Galerii v Praze na Uhelném trhu. Je to největší galerie v centru Prahy, a když jsme tam přijeli a Alena podepisovala smlouvy a platila a platila, zatím co my ostatní jsme se rozhlíželi po tom ohromném prostoru, nyní dokonale prázdném, bylo nám neveselo. Ba co dím, ouzko nám bylo, netušili jsme, jak galerii zaplníme, rozdíl mezi malou galerií v Litomyšli a tímhle byl obrovský. Zakázali jsme si myšlenky typu "udělali jsme dobře?" a šli na to. Pro náš záměr, mít galerii luxusní, byla trochu plná skříněk - některé musely pryč. Udělali jsme z nich depozitář a šlo to. Hřebíky ve zdech vytahali malíři, vymalovali, přišel i nový koberec, udělali jsme nové závěsy na obrázky, na mě bylo vymyslet logo, a navrhnout všechny ty lístečky a kartičky s logem, které galerie potřebuje. Logo - to byl šťastný nápad. Odjížděli jsme večer, sluníčko svítilo na secesní fasády domů, a písmeno A jsem snadno našla. Ono i to jméno nám dalo fušku. Chtěli jsme od A - jako byla Alfa. Takže Alka, Alena, Akina (to je náš pes), Aki (to vypadá japonsky), už si všechno nepamatuju. Nakonec vyhrálo AD - Alena Dudychová, a zároveň je to i odkaz na dědečka, zakladatele naší keramiky, Aloise Dudychu. Takže A jsem měla, po delší době jsem našla i déčko, to jsem si upravila ve photoshopu. A to byla chyba. Ten pán, co nakonec dělal vývěsní štít, chtěl písmo v křivkách, a to nešlo. Že musím logo předělat v Corelu, copak to jsem věděla, jenže to déčko ne a ne najít. Byly to spousty hodin, kdy jsem hledala jedno pitomé písmenko. Až konečně, po třech dnech, jsem ho našla. Nikdo mi ho nevymazal, jenže v původní podobě vypadalo úplně jinak, než co jsem z něj udělala. Proto jsem ho tolikrát přehlédla. No, hurá, mám to, vývěsní štít i logo nad galerií bude.

No a pak jsme čekali na výtvarníky, zatím co kolem chodily budoucí zákaznice, že je to škoda, že galerie končí. Říkali jsme - nekončí, začíná, přijďte se podívat příští týden. Bylo to prima, vidět, kolik lidí se chodilo pravidelně do galerie dívat. Ale regály máme pořád prázdné. Všechno se sběhlo tak rychle, že výtvarníci se s galerií rozloučili, a teď tak narychlo nic doma neměli, nebo to měli připravené na výstavu. Až přece jen. Obrazy, grafika, šperky - nádherné šperky, loutky, keramika, porcelán, dřevo ... Najednou nebylo místo a jen se spisovaly smlouvy s výtvarníky, psaly se popisky a bylo rušno. A přišla sobota, a všechno se muselo narovnat, pověsit, naaranžovat, ještě přivrtat poslední háčky, a šli jsme ke Dvěma kočkám na pivo. Krásná hospůdka hned vedle, dobré jídlo, dobré pivo a večery s harmonikou. Neděle - ještě dopsat poslední lístečky, opravit obrázky, aby visely rovně - a zítra uvidíme.

Majáles - úterý 16. dubna 2013

 

 

O litomyšlských majáles psal Alois Jirásek. A ony se slaví dosud, a hodně, několik dnů. Že jsou majáles, to se pozná jednak podle zpěvu a jiných projevů na náměstích, jednak, s postupujícími dny, podle sešlosti učitelů a vůbec všech organizátorů, kteří za jejich průběh zodpovídají. Ve dne zpěvy, průvody, masky, večer diskotéky. A letos ta nejslavnější, největší diskotéka bude zítra, kdy se bude volit Miss Majáles 2013. I majálesová miss bude mít korunku, ale ta litomyšlska má jinou než ostatní, keramickou.