STŘÍPKY

Už jsme bydleli, měli bílého psa a černou kočku, ale ještě ne fasádu na domě. Kolem dokola domu bylo lešení, do poloviny dveří, takže jsme chodili v předklonu. Zedník neměl čas, a tak se to táhlo a táhlo. Libilo se to ale naší Barčičce, černé kočičce. Mela o domě přehled zevnitř i zvenku. Proste to lešení bylo pro ni. Ráno uz čekala na lešení před oknem do ložnice, a chtěla dovnitř. Jednou rano jsem otevřela oči - a myslela jsem, že vidim dvojmo. Seděly tam Barčičky dve. Až když jsem se pohnula, jedna utekla, a já pochopila, že mi přivedla ukázat kamarádku.

Jak jsem dělal filmovou klapku 2019

Nápad jsem měl vymyšlený už loni, bude to HADÍ KRÁL. Jednoho jsem už dělal, jenže ten byl velký asi metr. Klapka je malá.
Dobře, had je dlouhý, vlastně kulatá trubka s hlavou. A bude mít šupiny, přívětivý pohled a zlatou korunku. To byla teorie. Několik dnů jsem rovnal a stáčel toho hada, a pořád vypadal jak vinná klobása. Ani ta poměrně pracná hlava to nespravila, byla to porážka na celé čáře.
Když ne had, tak drak. Prostě se mi tahle havěť líbí a občas ji udělám. Tenhle drak bude mít hlavu a drápy, a bude držet zlatou kouli. No.

Tak tohle byla představa. A tak jsem udělal hezkou šupinatou hlavu, s velkýma očima, křídla a taky tlapu s drápy. A sestavil jsem to.

Tedy, nebylo to ono. Vypadalo to spíš jako žába křížená nevím s čím, ale drak to nebyl ani náhodou. Ani zlatá koule to nespravila. Nevzdal jsem se. Termín se blížil, a nápad žádný. A tak další hlava, a další, další - no konec. Nešlo to. Dva dny jsem dumal, co s tím, a už jsem byl rozhodnutý letos klapku nedělat.

A pak přece, bude tam kouzelný prsten. Jenže kdo měl kouzelný prsten? Napadl nás, tedy celou rodinu, jen Rumburak. A to bylo hloupé. Ale prstýnek by mohl být ….

Zkusil jsem to. Nebylo to ještě dobré, ale chyby to zas tak velké nemělo. Jenže to byl pořád jenom prstýnek. Večery jsme trávili vzpomínáním na pohádky - až jednou - no přece víla! Ano, víla, a vlasy bude mít jako vodu. To už šlo.

A tak jsem udělal prstýnek už na čisto, vílu s vlasy jako řeka a bílou mušlí s perlou, aby se mohla zdobit.

A tohle je výsledek. Prstýnek je zdobený listy a květinami, je přece z jezera. Ano, je to   PRSTEN JEZERNÍ PANÍ

A teď už dělám jen bedničku, ve které pojede do Zlína, ale před tím ještě na další výstavy.

Prší, a tak ještě jedna vzpomínka.

Kamarád postavil chatu, a v ní docela hezký krb. A protože je duší tramp, chtěl nad krb dát indiánské měsíce. Byl to dobrý kamarád, tak jsme se do toho dali. Já j sem modeloval, manželka dělala to správné westernové písmo. Trvalo nám to déle, než jsme plánovali, ale podařilo se. Byl léto, sluníčko, krásný den. A protože hlína schne nejlíp na sluníčku při mírném větříku, dali jsme všechny právě dokončené měsíce sušit na zahradu. A sami jsme se vrátili do ateliéru, jak jsme honosně říkali boudě, ve které jsme pracovali. Okno měla jen jedno, a to vedlo pod keře vzrostlých lískových oříšků. A tak jsme si povídali, poslouchali rádio, a měli radost z dokončené práce.
V tom zahřmělo.
Hned nám nedošlo, co to znamená. Když jsme vyběhli ven, a opravdu rychle vyběhli, z právě dokončených měsíců byly na prkně jen úhledné hromádky hlíny. Bylo to k pláči. Nové jsme už nedělali, a kamarád má na krbu volné místo dodnes
 

Galerie LABYRINT, Olomouc, 8.listopadu 2018

Originály na tuto výstavu se chystaly už od jara. Jenže - jak už to bývá. Tahle galerie chce nové věci, a ta druhá má prázdno. Je to příjemné, jenže na výstavu to ubývá. No, snad ještě uděláme repliky.

Dobře. Uděláme. A taky jsme slíbili, že budou i bronzové plastiky. Bronzárna dostala originály, ale momentálně nemá čas, ale do začátku listopadu to určitě bude. A je ticho. Pořád. Telefon nedostupný. Až jednou se to přece podaří. A hned velká omluva - teď je výročí republiky, a my děláme Masaryky, prostě to nevyjde. Chápu. Masaryk, to je velká konkurence. Tak bude výstava bez bronzů. Jen keramika. Nevadí. Výstava bude doplněná keramikou z ateliéru, bude to hezká výstava.

A taky je.

Po naaranžování výstavy jsme šli na oběd. Do vietnamské restaurace, byla nejblíž. Jenže asi nemáme ten správný žaludek, prostě kokosové mléko nám nechutnalo.

Vernisáž byla krásná, hráli studenti z hudební školy, krásné španělské rytmy. Výstava se líbila, i prodej z vernisáže byl, to nebývá často. A pak hladoví a vyčerpaní jedeme domů. Doma nás totiž čeká nejen hladový a uražený pes, ale i úplně české pečené kuřátko.

KORBY Z TATROVEK

Kdysi v dávnověku, když se nic nedalo koupit, jsme dělali hlínu ručně doma. Musela se nakopat, rozmíchat, přecedit, ale o tom někdy jindy.
Dnes jsem si vzpomněla na korby. Korby z tatrovek, velkých náklaďáků, které jsme objevili na šrotovišti ve vedlejším městě. Byl trochu problém přivézt je na autě menším než tatrovka. A dostat je na zahradu, kam se nedalo vjet. Nakonec pomohl kamarád s autojeřábem. A my měli po starostech. No, měli. Korby byly rezavé a potřebovaly natřít asfaltem. A tak jsme na zahradě topili pod hrncem s asfaltem. Občas to chytlo, někdy napršelo. Ale natřeli jsme je, a mohli připravovat hlínu.
A pak jsme postavili nový ateliér. Na stejné zahradě, jenže korby jsem potřebovali dostat pod dům. Zahrada je na svahu, tak plán přetáhnout korby pod kopec vypadal slibně. Korby se posunovaly po válcích, a po rovině to fungovalo. Ale pak se muselo pod ten svah. A korby zrychlily. Byli jsme čtyři, ale měli jsme opravdu co dělat, abychom milé korby usměrnili a ony jely vedle domu a ne do něj. Povedlo se, a korby stály na novém místě. Jejich okolí jsme vydláždili, takže příprava hlíny vypadala moderně.


Přišla nová doba. Výrobců keramických hmot byla spousta, a i my jsme začali kupovat hlínu profesionálně zpracovanou. A korby začaly překážet.
Firmy byly na všechno, i na zpracování šrotu. Přijeli, šrot rozřezali a odvezli. A tak přijeli i k nám. Optimisticky, s dobrou náladou. Pak uviděli korby. Vyasfaltované. Úsměv zamrzl, chtěli to vzdát. Nevím, kde se v nás vzalo tolik výmluvnosti, ale zůstali. Korby rozřezali mezi plameny z asfaltu a v dusivém dýmu. Omámení a napůl udušení ani nechtěli honorář, jen honem pryč, abychom nechtěli ještě něco.

INFINITI

Jak vznikaly hodiny INFINITY pro Rehabilitační ústav v Brandýse nad Orlicí

Infinity – nekonečná smyčka, Indie, jóga, královský had – kobra. A modrá, barva nekonečné oblohy. To byl první motiv.
Hodiny budou instalovány do dost velké tělocvičny, musí mít tedy odpovídající velikost. To byla práce, která se z fotografií dělala na PC. Ideální velikost byl kruh o průměru 120cm.

Potom bylo nutné najít kobru – tedy fotografii. Nebylo to tak jednoduché, ale nakonec se krásná hlava kobry královské našla. Budu to hodiny, tak číselník. Byla jich dlouhá řada, než zůstal ten správný. Přes číselník se obtáčí hlava kobry a přechází do smyčky. To byl základ.

Jenže základ stále na papíře. Pro realizaci bylo nutné respektovat velikost pece, a především možnosti hlíny, seschnutí, smrštění při výpalu, a samozřejmě i její deformace. Plastika musí být z menších dílů, které na sebe budou navazovat. A také to celé musí být schopno instalace v tělocvičně.

Nejsnáze šel udělat číselník. Je to vypouklý kruh s číslicemi. Pak smyčky – těch je na hodinách hodně, celý kruh je smyčkami vyplněn. A hlava kobry, šupiny, krásné oči a přívětivý, klidný výraz.

Vypadalo to hezky. A schlo to. A zmenšovalo se to. Mezi smyčkami byla volná místa. Bylo nutné smyčky přerovnat a doplnit. Pak ještě dvakrát.

Konečně přišel čas prvního výpalu. Kobra vyšla z pece krásná a neporušená, ani číselník se nezdeformoval.

Modrá engoba, kterou jsou hodiny přelity, byla poněkud jednotvárná, a tak j sou smyčky doplněny o světle modrou, která se ve výsledku jeví jako stínování. Kobra je doplněna lesklou glazurou a stříbrnýma očima, i číselník má stříbrné číslice.

Celá plastika je kvůli instalaci umístěna na světlomodrém kruhu. Hodiny jsou instalovány nade dveřmi, viditelné z celé tělocvičny a svým klidem ovlivňují celý prostor.

Jak jsem dělal plastiku památníku J.A.Komenského

Před několika lety  přišel ing. Janecký s nápadem udělat malou plastiku pylonu, kterou navrhl a postavil arch. Metelák na Růžovém Paloučku. Souhlasil jsem, protože to byla zajímavá práce, navíc táta pocházel z Makova, což je hned vedle Růžového Paloučku. Tvorba plastiky nakonec nebyla tak jednoduchá, jak se původně zdálo, velmi pracné byly rytiny do sádry, které ve výsledku vypadají jako vytepávaný plech, ze kterého je pylon postaven. Ale plastika se nakonec podařila a měla úspěch.

Utekly dva roky, a přišel za mnou Dr. Čáp, který zastupuje spolek Exulant, že by chtěli ve stejném stylu, jako byla plastika pro Růžový Palouček udělat plastiku zeměkoule, která stojí na Komenského náměstí v Litomyšli, a kterou také navrhnul a postavil arch. Metelák. Váhal jsem, na první pohled to byla mnohem náročnější záležitost.

Historie tohoto památníku je zajímavá. V roce 1921 památník slavnostně odhalili, velká sláva, na slavnost přišlo asi 70.000 lidí, což je na Litomyšl opravdu hodně. Ovšem roku 1943 fašisté nechali památník rozebrat. Po osvobození byl znovu postaven. Jenže po vítězném únoru, během padesátých let, nechali – tentokrát komunisté -  památník opět rozebrat. Kdyby to arch. Metelák předpokládal, určitě by mu navrhnul kolečka. V roce 1967 památník znovu postavili, a stál tam celých 50 let.

Když mi Dr. Čáp řekl, vzal jsem foťák a šel si památník vyfotit. Nebyl tam. Nebyl. Prostě jsem se během těch 50 let minul asi o týden. Památník byl rozebraný a odvezený do Prahy, kde ho budou restaurovat. Nějaké fotky jsem našel, ale nikde nebyly detaily, které jsem nutně potřeboval. Volal jsem tedy Dr. Čápovi, že památník není a dělat ho nebudu. Jenže je to člověk zkušený, suše prohlásil, že si určitě poradím a nabídka platí. Nevěděl jsem co. Kontaktoval jsem Prahu, tam to měli v regálu, naprosto nedostupné. Nutně jsem potřeboval ty detaily. A ty jsem našel na stránkách litomyšlského muzea, kde mají model 1:5. Když jsem do muzea přišel, přivezli  dřevěný model na vozíku. A na kouli byly kresby tužkou, na které se nesmělo sáhnout, aby se nesmazaly. I tak byly mnohé kresby málo čitelné. Nafotili mi to, a já začal na památníku pracovat. Za pomoci manželky, která opět dělala ty neskutečně pracné rytiny. Ale několik plastik jsem vytvořil, o jednu mne požádali  v muzeu, bude vedle Metelákova modelu. Omlouval jsem se, že to bude trvat nejmíň dva měsíce, ale tam se jen zasmáli – pane Dudycha, my tady počítáme na staletí …

Teď, když je moje plastika hotová, pokrytá modrozeleně zbarvenou engobou, barvou, jaká památník zdobila minulých 50 let, znovu stojí na Komenského náměstí i pomník arch. Meteláka. Restaurovaný, jako nový, celý krásně bronzový. Takže budeme muset pár desítek let počkat, až zase zezelená.