pondělí 28. srpna 2017

KORBY Z TATROVEK

Kdysi v dávnověku, když se nic nedalo koupit, jsme dělali hlínu ručně doma. Musela se nakopat, rozmíchat, přecedit, ale o tom někdy jindy.
Dnes jsem si vzpomněla na korby. Korby z tatrovek, velkých náklaďáků, které jsme objevili na šrotovišti ve vedlejším městě. Byl trochu problém přivézt je na autě menším než tatrovka. A dostat je na zahradu, kam se nedalo vjet. Nakonec pomohl kamarád s autojeřábem. A my měli po starostech. No, měli. Korby byly rezavé a potřebovaly natřít asfaltem. A tak jsme na zahradě topili pod hrncem s asfaltem. Občas to chytlo, někdy napršelo. Ale natřeli jsme je, a mohli připravovat hlínu.
A pak jsme postavili nový ateliér. Na stejné zahradě, jenže korby jsem potřebovali dostat pod dům. Zahrada je na svahu, tak plán přetáhnout korby pod kopec vypadal slibně. Korby se posunovaly po válcích, a po rovině to fungovalo. Ale pak se muselo pod ten svah. A korby zrychlily. Byli jsme čtyři, ale měli jsme opravdu co dělat, abychom milé korby usměrnili a ony jely vedle domu a ne do něj. Povedlo se, a korby stály na novém místě. Jejich okolí jsme vydláždili, takže příprava hlíny vypadala moderně.


Přišla nová doba. Výrobců keramických hmot byla spousta, a i my jsme začali kupovat hlínu profesionálně zpracovanou. A korby začaly překážet.
Firmy byly na všechno, i na zpracování šrotu. Přijeli, šrot rozřezali a odvezli. A tak přijeli i k nám. Optimisticky, s dobrou náladou. Pak uviděli korby. Vyasfaltované. Úsměv zamrzl, chtěli to vzdát. Nevím, kde se v nás vzalo tolik výmluvnosti, ale zůstali. Korby rozřezali mezi plameny z asfaltu a v dusivém dýmu. Omámení a napůl udušení ani nechtěli honorář, jen honem pryč, abychom nechtěli ještě něco.

Žádné komentáře:

Okomentovat