Jak se rodila AD Galerie - úterý 3. září 2013

 

Tak máme další galerii. Ta první je v Litomyšli, je to Galerie de Lara, kterou jsme zdědili po paní Zoubkové. Olbram Zoubek se trochu roznemohl a tak galerii paní Zoubková opustila. Byla to sice malá, ale přece jen příprava na tu druhou, AD Galerii v Praze na Uhelném trhu. Je to největší galerie v centru Prahy, a když jsme tam přijeli a Alena podepisovala smlouvy a platila a platila, zatím co my ostatní jsme se rozhlíželi po tom ohromném prostoru, nyní dokonale prázdném, bylo nám neveselo. Ba co dím, ouzko nám bylo, netušili jsme, jak galerii zaplníme, rozdíl mezi malou galerií v Litomyšli a tímhle byl obrovský. Zakázali jsme si myšlenky typu "udělali jsme dobře?" a šli na to. Pro náš záměr, mít galerii luxusní, byla trochu plná skříněk - některé musely pryč. Udělali jsme z nich depozitář a šlo to. Hřebíky ve zdech vytahali malíři, vymalovali, přišel i nový koberec, udělali jsme nové závěsy na obrázky, na mě bylo vymyslet logo, a navrhnout všechny ty lístečky a kartičky s logem, které galerie potřebuje. Logo - to byl šťastný nápad. Odjížděli jsme večer, sluníčko svítilo na secesní fasády domů, a písmeno A jsem snadno našla. Ono i to jméno nám dalo fušku. Chtěli jsme od A - jako byla Alfa. Takže Alka, Alena, Akina (to je náš pes), Aki (to vypadá japonsky), už si všechno nepamatuju. Nakonec vyhrálo AD - Alena Dudychová, a zároveň je to i odkaz na dědečka, zakladatele naší keramiky, Aloise Dudychu. Takže A jsem měla, po delší době jsem našla i déčko, to jsem si upravila ve photoshopu. A to byla chyba. Ten pán, co nakonec dělal vývěsní štít, chtěl písmo v křivkách, a to nešlo. Že musím logo předělat v Corelu, copak to jsem věděla, jenže to déčko ne a ne najít. Byly to spousty hodin, kdy jsem hledala jedno pitomé písmenko. Až konečně, po třech dnech, jsem ho našla. Nikdo mi ho nevymazal, jenže v původní podobě vypadalo úplně jinak, než co jsem z něj udělala. Proto jsem ho tolikrát přehlédla. No, hurá, mám to, vývěsní štít i logo nad galerií bude.

No a pak jsme čekali na výtvarníky, zatím co kolem chodily budoucí zákaznice, že je to škoda, že galerie končí. Říkali jsme - nekončí, začíná, přijďte se podívat příští týden. Bylo to prima, vidět, kolik lidí se chodilo pravidelně do galerie dívat. Ale regály máme pořád prázdné. Všechno se sběhlo tak rychle, že výtvarníci se s galerií rozloučili, a teď tak narychlo nic doma neměli, nebo to měli připravené na výstavu. Až přece jen. Obrazy, grafika, šperky - nádherné šperky, loutky, keramika, porcelán, dřevo ... Najednou nebylo místo a jen se spisovaly smlouvy s výtvarníky, psaly se popisky a bylo rušno. A přišla sobota, a všechno se muselo narovnat, pověsit, naaranžovat, ještě přivrtat poslední háčky, a šli jsme ke Dvěma kočkám na pivo. Krásná hospůdka hned vedle, dobré jídlo, dobré pivo a večery s harmonikou. Neděle - ještě dopsat poslední lístečky, opravit obrázky, aby visely rovně - a zítra uvidíme.

Majáles - úterý 16. dubna 2013

 

 

O litomyšlských majáles psal Alois Jirásek. A ony se slaví dosud, a hodně, několik dnů. Že jsou majáles, to se pozná jednak podle zpěvu a jiných projevů na náměstích, jednak, s postupujícími dny, podle sešlosti učitelů a vůbec všech organizátorů, kteří za jejich průběh zodpovídají. Ve dne zpěvy, průvody, masky, večer diskotéky. A letos ta nejslavnější, největší diskotéka bude zítra, kdy se bude volit Miss Majáles 2013. I majálesová miss bude mít korunku, ale ta litomyšlska má jinou než ostatní, keramickou.

NA BAŽINĚ - neděle 24. března 2013

 

NA BAŽINĚ

Vdávala jsem se před padesáti roky. Bydleli jsme u manželových rodičů v podkroví, v místnosti asi 14 m2, zařízené historickým nábytkem, který by potřeboval asi 2x tolik místa, než jsme mu dali. Bylo to romantické. Pod domem vedla silnice, málo používaná, a za ní byla řeka a splav. Romantika. Silnici začali přebudovávat na R35. A bylo bahno. Všichni chodili v čistých botách, my ne. Než jsme přebrodili stavbu, vypadali jsme – nevím jak to nazvat. Silnice pokračovala, bláto už nebylo tak aktuální, a tak jsme se přestěhovali do družstevního bytu. Vedle R35, ale na druhém konci města. Konečně jsme byli čistí. Ne nadlouho. Nová silnice si žádala nové osvětlení, a tak chodník vedle zbrusu nové R35 rozkopali. A zase bylo bahno. Trvalo to, moc nespěchali. Protože jsme bydleli v druhém patře, příroda žádná, jezdili jsme často na chatu rodičů. Tu postavil manželův otec na pozemku, kde je několik pramenů a pramínků. A zase romantika, bylo tam vždycky vlhko, příjemně i v největších horkách, křemenáky rostly přímo před chajdou. Gumáky byla samozřejmost i v nejteplejších létech. Chata potřebovala opravit, a tak tam přijela Spětka, vysypala písek a zapadla. Po nápravu, klasicky. Sice jsme si dělali z kamaráda legraci, že bude muset počkat, až to umrzne (bylo to v červnu), ale když nám traktoristi váhali s pomocí, že by tam zapadli taky, lehko nám nebylo. Bažina se hlásila o své právo. Zapadli jsme tam vícekrát, a tak jediné řešení bylo vysypat hlavní cesty štěrkem. Stalo se, a zas jsme byli čistí. Zatím naše první keramická dílna, adaptovaný prasečí chlívek, nám už přestala vyhovovat, vymysleli jsme si rodinný dům s ateliérem. Stavěli jsme na své zahradě, nejdřív jsme pokáceli ty nejlepší odrůdy jabloní, a na jejich místě začal bagr vyrábět bahno. Tou dobou nám umřel náš pes kolových staveb – špic. Nový pes byla velká kníračka. Kdo zná knírače, ví, jaké mají ohromné tlapky. A ty byly plné bahna. Už jsme sice bydleli, ale zahrada ještě byla na papíře. Jen tu a tam vysazený nějaký proutek, ale jinak pustina. Musím ještě říct, že jižní plot sousedí s vlakovým nádražím – nákladním, a severní s R35. Naše Beruška, jak se té veliké psici říkalo, chtěla stihnout dění na obou stranách. A že uměla běhat! No a já jí ušila boty do bláta. Nadchly ji, lítala neuvěřitelně rychle do té doby, než z ní boty spadly. Ona zablácená až po uši, a zahrada pustá. Ze sotva zakořeněných keříčků jsem měla v lepším případě materiál na řízkování. Časem vyrostla tráva, ale Beruška nezapomínala na prolety blátem a milovala záhony. Jednou zakopala do upraveného záhonu salátu manželovy zbrusu nové Adidasky. Na podzim při rytí se našly. Nebo jsem přišla, a z čerstvě naseté mrkve koukal Beruščin aport, což byla 80 cm dlouhá kláda. No a když si podrbala záda na záhoně se zralými jahodami, bylo to už moc.Jenže tou dobou jsme měli už dalšího velkého knírače, Akina. A všechny plůtky a ploty vzaly za své. Vzdali jsme to. Přes veškerou psí snahu bláta ubývalo. A tak jsme se rozhodli postavit nový, větší ateliér. Naše zahrada je svažitá, takže na severu se dostanete na zahradu ze spodního podlaží, na jihu z toho nad ním. Při stavbě se všechna ta hlína musí dát pryč, a tak jí na zahradě vyrostla hromada asi 3x větší, než byla vyhrabaná díra do země. Myslím, že v té době jsme byli nejlíp chránění. Dvě černé střapaté příšery na té hromadě hlíny měly přehled o dění a dávaly to znát. Jak šel čas, i tahle stavba se skončila a zahrada se začala zelenat, a několik let (tři, čtyři?) se zdálo, že jsme bahnu unikli. Přišly deště a povodně. Pro nás romantika, dívat se, jak se šoféři utopili, vodu nad kolena a nadávají na Litomyšl. My bydlíme tři metry nad silnicí. Jenže chata. Tam byla zrada. Už dříve jsme na příjezdovou cestu sypali kde co, aby ji pramínky moc nerozbahňovaly. Teď bylo zle. Byla to dvě auta stavebního smetí, kterými jsme ji zahrnuli. Cesta byla hrozná, jezdilo se po cihlách a tvárnicích. Všechno se usadí, i tahle cesta. Do nové povodně. A zase bahno, pak že ubývají pramenné oblasti. A zas nový svinčík ze staveb. Kolem chaty sice stále ještě funguje štěrk, ale ani ten nevydrží všechno. Například krtka. To už jsme v současnosti. Na chatě řádí krtek, a že je pilný. A doma? Jo doma. Bahno se nás drží pevně. Začalo to mírným vlhnutím dlažby pod kotlem. A dál a dál, zjistit odkud to teče se nedařilo. Odborníci rozhodli, že je porušená svislá izolace. Přijel bagr. Tak zase bagr. Před terasou a před ložnicí udělal díru hlubokou 3,5m a na stříhaném trávníku hromadu hlíny několikanásobně větší než je ta díra. Voda žádná, izolace suchoučká. Je říjen, listopad. Letos je k nám počasí vlídné, doma máme hlínu jen suchou. Prosinec, Trochu zapršelo. Přijel bagr. Díru zasypal, jenže hromady ubyla jen troška. Další hlínu přemístil na bývalou skalku vedle terasy a na dlážděnou cestičku. Takže vedle terasy je psí vyhlídkové místo. Naši velcí knírači už sice odpočívají pod hortenzií, ale střední knírač se šeltií jsou čilí a vynalézaví. A vyhlídky milují také. A hladká hlinitá, nyní už blátivá plocha bývalého trávníku je láká k proletům. Dům je obložený rohožkami, v obytném patře jsou vchody na terasu tři! A psi je střídají s pravidelností hodnou lepší věci. Prší. Prší? No a co? Přece nebudeme doma! Že jiní psi jsou? Ano je to tak, dělám vrátného, čistím tlapy a čekám na dobu ledovou.

MALÉ ZASTAVENÍ V HISTORII NAŠÍ KERAMIKY - pátek 11. ledna 2013

 

- Když se chce dělat keramika, jsou zapotřebí dvě věci. Hlína a glazury. To druhé bylo celkem bez problémů. V místní provozovně, dříve patřící tchánovi, jsme si mohli koupit glazury, ještě ty staré, co jim po tchánovi zbyly. Jinak to bylo s hlínou. Tchán znal různá naleziště hlín, a tak jsme s ním jezdili po okolí a hledali zapomenuté hliníky. Byly to krásné híny, plastické a příjemné. Hlína, často i s kořínky a žížalami, se nejdřív musí zpracovat na hladkou hlínu modelovací. Byla to romantika. Do džberu se dala hlína, zalila vodou a nechala rozmočit. Na zahradě, mezi kvetoucími pampeliškami. Pak se hlína rozmíchala, přecedila a vysušila na sádrových deskách. Jenže jí bylo málo. Na přípravu hlíny je nejlepší míchačka. Ta na beton. Do ní se dají oblázky, které hlínu rozemelou na jemnou kaši. Stalo se. Míchačku jsme naplnili hlínou, zalili vodou a přidali pečlivě vybrané oblázky. Zapnuli a čekali. Hlína se míchala, oblázky rachotily na celou ulici. A postupně utichaly. Hmota uvnitř ale nehoustla, dokonce se zdálo, že se voda čistí. A tak jsme ji vylili. Pohled do míchačky byl zajímavý. Kolem stěn byl asi dvaceticentimetrový krunýř upěchované híny, proložený oblázky. Optimisticky jsme vzali lopatku, jako že hlínu vybereme. Lopatka zůstala zapíchnutá v hlíně a nešla vytáhnout. Ani motyčka. No nic, vzali jsme si rukavice a šli na to. Rukavice tam zůstaly taky. Měli jsme pokušení míchačku odvézt někam na smeťák, ale byla půjčená. Dobývali jsme hlínu holýma rukama, nehty oláané těmi ptomými oblázky. Ale zvítězili jsme. Později jsme do míchačky dávali jen malé množství hlíny bez oblázků. Tehdy byla poblíž térárna, která jako odpad měla sudy od asfaltu. Přesně pro nás. Hlínu jsme tedy cedili do sudů, navrchu převázali jako obří zavařeninu a nechali přes zimu přemrznout. Hlína se tak proměnila na tuhé, snadno zpracovatelné kostičky. Mrzlo pravidelně, problémy nebyly. Téměř nebyly. Jednou totiž nemrzlo. Z hlíny byla na jaře nepoužitelná břečka. Na sušení na sádře jí bylo moc. Doslechli jsme se, že se dobře suší hlína na cihlách. Zajásali jsme a postavili z cihel desku, na ni polozili látku, aby se hlína neumazala. A čekali jsme. Den, dva, týden ... Hlína tuhla, ale pomaloučku. Mezitím do ní lísky vysypaly pyl, pak spadaly celé jehnědy, nějaký hmyz, prošly se kočky, slepice, pes - nebylo to ideální. Térárna skončila, sudy nebyly. A manžel dostal geniální nápad. Korby. Dvě vyřazé korby z nákladních tatrovek. Na šrotovišti ve vedlejším městě je měli. byl trochu problém je převézt na autě menším než tatrovka. Byl problém dostat je na zahradu bez vjezdu. Nakonec pomohl kamarád a autojeřábem. A my měli po starostech. No, měli. Korby byly rezavé a potřebovaly natřít asfaltem. A tak jsme na zahradě topili pod hrncem s asfaltem. Občas to chytlo, někdy zapršelo. Měli jsme i nový vynález na zpracování hlíny, něco jako ponorný mixér. Šlo to rychle, ale romantika pomalu končila. Hlína se zpracovávala v létě, v plavkách. Jen občas vrtule vyhodila trochu břečky a chudáka, který stál poblíž, nahodila od vlssů celého. Neobešlo se to zpravidla bez "rovnoprávnosti" a druhý byl polit velice cíleně. Pak přišla nová doba, a o tom zas příště.

Berýsek - pátek 30. listopadu 2012

Náš Berýsek - ta černá ovce na snímku je knírač - potřeboval ostříhat. Jeli jsme tedy na stříhání. Ta urážka! Zapomněla jsem doma piškoty, tak se rozhodl, že se nebudou stříhat a česat přední nohy. Košík jsem měla, tak jsme to za velkého bručení zvládly. A přitom si paní všimla, ře má Berous zubní kámen. A že to chce čistit zuby. No dobrá. Koupili jsme pastu a kartáček a šli na to. Čuchnul ke kartáčku, olízl pastu a nic. Tak novou pastu. Totéž. Zkusila jsem mu tedy čistit zuby bez pasty. Stiskl kartáček mezi zuby, zavřel pevně hubu a čekal, co já na to. Piškot. Nic, tak hloupý není, aby pro jediný piškot pustil kartáček. Slibovala jsem všechno možné, nakonec i výprask. Nic. Naštěstí ho to přece jen přestalo bavit a kartáček pustil. Čistila jsem mu zuby v pevně zavřené hubě, mezi tím jeho knírem. Nakonec přece jen povolil, cavyků bylo už dost a přece jen chtěl ten piškot. A tak se těšíme na další pokus.

ROBOT - čtvrtek 12. ledna 2012

 

Ani já jsem neodolala a koupila jsem si robotický vysavač. Vznešené jméno. Hezký, hnědý, se štětičkami, kterými zametá smetí. Zkoušeli jsme ho tak i onak a moc jsme tomu nevěřili.
Nicméně je perfektní. Uvedl se tak, že přelezl práh do ložnice, zavřel za sebou dveře, shrnul koberec, vylezl na něj a usnul. Zapomněli jsme na něj, a pak ho nemohli nalézt. Taky se psy byla ze začátku švanda, protože je brouk honil. A jezdil jim na tlapky, útočil zpředu i ze stran, takže hrdinové volili zimu na zahradě. Je opravdu jako brouk, protože se pere přesně jako brouk, když ho držíte za krovky. Je s ním legrace. A kromě toho opravdu vysává, podlahy má čisté. Přitom máme dveře z pokoje přímo na terasu, a psi si nohy nečistí. O půl druhé nastupuje do práce, je přesný, zarámusí, vysaje, a když má moc plnou nádobku, tak chlupy prostě vyplivne pod sebe a vyčítá. Jen mu chybí ruce, aby dosáhl na stůl a uvařil kafe. Pak by byl dokonalý.

Na bažině - pátek 9. prosince 2011

 

NA BAŽINĚ

Vdávala jsem se před padesáti roky. Bydleli jsme u manželových rodičů v podkroví, v místnosti asi 14 m2, zařízené historickým nábytkem, který by potřeboval asi 2x tolik místa, než jsme mu dali. Bylo to romantické. Pod domem vedla silnice, málo používaná, a za ní byla řeka a splav. Romantika.
Silnici začali přebudovávat na R35. A bylo bahno. Všichni chodili v čistých botách, my ne. Než jsme přebrodili stavbu, vypadali jsme – nevím jak to nazvat. Silnice pokračovala, bláto už nebylo tak aktuální, a tak jsme se přestěhovali do družstevního bytu. Vedle R35, ale na druhém konci města. Konečně jsme byli čistí.
Ne nadlouho. Nová silnice si žádala nové osvětlení, a tak chodník vedle zbrusu nové R35 rozkopali. A zase bylo bahno. Trvalo to, moc nespěchali.
Protože jsme bydleli v druhém patře, příroda žádná, jezdili jsme často na chatu rodičů. Tu postavil manželův otec na pozemku, kde je několik pramenů a pramínků. A zase romantika, bylo tam vždycky vlhko, příjemně i v největších horkách, křemenáky rostly přímo před chajdou. Gumáky byla samozřejmost i v nejteplejších létech.
Chata potřebovala opravit, a tak tam přijela Spětka, vysypala písek a zapadla. Po nápravu, klasicky. Sice jsme si dělali z kamaráda legraci, že bude muset počkat, až to umrzne (bylo to v červnu), ale když nám traktoristi váhali s pomocí, že by tam zapadli taky, lehko nám nebylo. Bažina se hlásila o své právo.

Zapadli jsme tam vícekrát, a tak jediné řešení bylo vysypat hlavní cesty štěrkem. Stalo se, a zas jsme byli čistí.
Zatím naše první keramická dílna, adaptovaný prasečí chlívek, nám už přestala vyhovovat, vymysleli jsme si rodinný dům s ateliérem. Stavěli jsme na své zahradě, nejdřív jsme pokáceli ty nejlepší odrůdy jabloní, a na jejich místě začal bagr vyrábět bahno.
Tou dobou nám umřel náš pes kolových staveb – špic. Nový pes byla velká kníračka. Kdo zná knírače, ví, jaké mají ohromné tlapky. A ty byly plné bahna. Už jsme sice bydleli, ale zahrada ještě byla na papíře. Jen tu a tam vysazený nějaký proutek, ale jinak pustina. Musím ještě říct, že jižní plot sousedí s vlakovým nádražím – nákladním, a severní s R35. Naše Beruška, jak se té veliké psici říkalo, chtěla stihnout dění na obou stranách. A že uměla běhat! No a já jí ušila boty do bláta. Nadchly ji, lítala neuvěřitelně rychle do té doby, než z ní boty spadly. Ona zablácená až po uši, a zahrada pustá. Ze sotva zakořeněných keříčků jsem měla v lepším případě materiál na řízkování.

Časem vyrostla tráva, ale Beruška nezapomínala na prolety blátem a milovala záhony. Jednou zakopala do upraveného záhonu salátu manželovy zbrusu nové Adidasky. Na podzim při rytí se našly. Nebo jsem přišla, a z čerstvě naseté mrkve koukal Beruščin aport, což byla 80 cm dlouhá kláda. No a když si podrbala záda na záhoně se zralými jahodami, bylo to už moc.
Jenže tou dobou jsme měli už dalšího velkého knírače, Akina. A všechny plůtky a ploty vzaly za své. Vzdali jsme to.
Přes veškerou psí snahu bláta ubývalo. A tak jsme se rozhodli postavit nový, větší ateliér. Naše zahrada je svažitá, takže na severu se dostanete na zahradu ze spodního podlaží, na jihu z toho nad ním. Při stavbě se všechna ta hlína musí dát pryč, a tak jí na zahradě vyrostla hromada asi 3x větší, než byla vyhrabaná díra do země. Myslím, že v té době jsme byli nejlíp chránění. Dvě černé střapaté příšery na té hromadě hlíny měly přehled o dění a dávaly to znát.
Jak šel čas, i tahle stavba se skončila a zahrada se začala zelenat, a několik let (tři, čtyři?) se zdálo, že jsme bahnu unikli. Přišly deště a povodně. Pro nás romantika, dívat se, jak se šoféři utopili, vodu nad kolena a nadávají na Litomyšl. My bydlíme tři metry nad silnicí. Jenže chata. Tam byla zrada. Už dříve jsme na příjezdovou cestu sypali kde co, aby ji pramínky moc nerozbahňovaly. Teď bylo zle. Byla to dvě auta stavebního smetí, kterými jsme ji zahrnuli. Cesta byla hrozná, jezdilo se po cihlách a tvárnicích. Všechno se usadí, i tahle cesta. Do nové povodně. A zase bahno, pak že ubývají pramenné oblasti. A zas nový svinčík ze staveb. Kolem chaty sice stále ještě funguje štěrk, ale ani ten nevydrží všechno. Například krtka.
To už jsme v současnosti. Na chatě řádí krtek, a že je pilný. A doma?
Jo doma. Bahno se nás drží pevně. Začalo to mírným vlhnutím dlažby pod kotlem. A dál a dál, zjistit odkud to teče se nedařilo. Odborníci rozhodli, že je porušená svislá izolace. Přijel bagr.
Tak zase bagr. Před terasou a před ložnicí udělal díru hlubokou 3,5m a na stříhaném trávníku hromadu hlíny několikanásobně větší než je ta díra. Voda žádná, izolace suchoučká.
Je říjen, listopad. Letos je k nám počasí vlídné, doma máme hlínu jen suchou. Prosinec, Trochu zapršelo. Přijel bagr. Díru zasypal, jenže hromady ubyla jen troška. Další hlínu přemístil na bývalou skalku vedle terasy a na dlážděnou cestičku. Takže vedle terasy je psí vyhlídkové místo. Naši velcí knírači už sice odpočívají pod hortenzií, ale střední knírač se šeltií jsou čilí a vynalézaví. A vyhlídky milují také. A hladká hlinitá, nyní už blátivá plocha bývalého trávníku je láká k proletům. Dům je obložený rohožkami, v obytném patře jsou vchody na terasu tři! A psi je střídají s pravidelností hodnou lepší věci.
Prší. Prší? No a co? Přece nebudeme doma! Že jiní psi jsou?


Ano je to tak, dělám vrátného, čistím tlapy a čekám na dobu ledovou.

Konvalinky - úterý 17. května 2011

 

Po několika deštivých dnech zase prosvítá sluníčko. Zase se díváme, jak rehkové krmí věčně hladová mláďata. Ta křičí, a pan Rehek s paní Rehkovou se ostýchají přiletět k hnízdu, když je sledujeme. Stačí se na chvilku otočit - a už mladí stichnou a krmí se. A taky vykvetly konvalinky, voní celou zahradou. Jako vázičku jsem pro ně nakonec zvolila mléčenku od kávové soupravy, a myslím si, že jim to v ní sluší.

Měsíc nad řekou - úterý 17. května 2011

čtvrtek 7. dubna 2011

 

Dudychovy plastiky jsou tvořeny na hranici možností materiálu - hlíny. A tak občas není možné plastiku dokončit bez pomoci lepidla. Ani tak to není jednoduché :-)

DUDYCHA - KERAMICKÉ AKVARELY - pondělí 28. března 2011

 

Lednová zahrada - sobota 15. ledna 2011

 

V lednu je nutné se dívat na zahradu opravdu zblízka. A pak je vidět poupata červené a bílé čemeřice, polorozvitá poupátka vřesovce a tulipánky vykukující z hlíny. Ptactvo je ale lepší pozorovat za oknem. Dudycha bude dělat zas něco nového, a potřebuje na to ptačí stopy. A tak máme na zahradě tácy s měkkou hlínou, uprostřed oříšky, a čekáme, kdy si na hlínu stoupnou a vyrobí žádané stopy. Tři dny trvalo, než si na hlínu zvykli. Pak během chvilky byly oříšky pryč, a v hlíně otisknuté jen drápky. Hlína byla tuhá. No, celý týden jsme jim připravovali stále nové varianty hlíny a pochoutek, a pořád nic. Nic, zas to zmoklo a jsou tam kapky, jindy je vyžene straka, ta si na hlínu stoupnout ani nemusí a všechno je její, a když už je to nadějné, šlápne do toho pes. Jo, i tohle je tvorba ...

Silvestr - sobota 1. ledna 2011

  Vánoce nám proběhly podle pravidel. Večeře v 5 hodin, teoreticky ve chvíli rozsvícení první hvězdy. Dárky donesl Ježíšek, my jsme se zmohli leda na měkáče nebo nádobí. A pak jsme si povídali - ničím nerušená idylka.

Uběhlo pár dní, a máme tu Silvestra. K večeři houbový guláš, na zakousnutí příšerní fialoví hlavonožci, uzené a tlačenka. A samozřejmě výzdoba. Stromeček zmizel, místo něj jsou v pokoji natahány řetězy, a na ně pověšené lampiony (reptání: a co když to chytne? No a, bude švanda). Venku svítí rozzářený jilm (jehličnan není k dispozici) a jinak klid. Před bouří, dalo by se říct. U dveří leží obrovská stěhovací taška plná střeliva. Ale klid, je večeře, povídá se, jen občas někde vyletí raketa, na kterou se musí u nás samozřejmě reagovat. Lampiony už několikrát dohořely a dostaly nové svíčky, čas utíká a stěhujeme se na zahradu. Pes je zavřený v ložnici a zuří. Knírač, kdybychom ho pustili ven, rakety nám ukradne. Takhle je klid. rány se už ozývají ze všech stran, v našem městě bylo a je pyromanů vždycky dostatek. Náš ohňostroj je velkolepý. HOŘÍ! Nezájem. Hoří, doma hoří! No jo. Počkej. Tak se tam podívej! ... Ano hoří. Jediný lampion, který vydržel svítit celý večer, roztavil silonovou šňůru řetězu, spadl na židličku, další kusy na radiátor, na kytku a do misky - samozřejmě plastové. Chvíli to hořelo, pak jen doutnalo a páchlo. A všude po tom zůstalo něco, něco černého, matlavého páchnoucího a na nůž při čištění se lepícího. Jen solidní kulatá svíčka přežila všechno bez pohromy a klidně si pod židličkou hořela dál. A byla švanda

Sněhová nadílka - středa 15. prosince 2010

 

Zima jak má být, sněhu všude hromady. Moje krédo sice je - kdo chce sníh, ať jede do hor, ale je to teď krásné. Pokud ovšem nemusíte ven. Autem. Všechny silnice zaváté, jede se krokem, krásná auta v příkopech a u nich namrzlí řidiči, zaparkuješ do závěje a utrhneš spojler, no radost. Takhle jsme ještě nahonem rozváželi keramiku. Teď je nám pohoda, jen ptáci jsou pořád hladoví, zas jim musím nalouskat oříšky. Ještě že máme tak veliký ořešák. A strakapůd se pořád ještě fotit nenechá. Přeju Vám všem pohodu doma u kamen a zimu za oknem.

Zprávy z krmítka - pondělí 29. listopadu 2010

Zprávy z krmítka

Všechno je pod sněhem, ptáci se slétají ke krmítku. Sýkory jsou nejkrotší, ještě když bylo teplo, už chodily klepat na okno, abych nezapomněla na krmítko. Dostaly ho, a hned i oříšky. To mají nejraději. Začaly kolem létat straky, to jsem měla trochu strach, že s nimi krmítko spadne, a tak jsem jim dala oříšky na zem, a je spokojenost. Ale včera přiletělo krásné překvapení. Na krmítku seděl strakapúd. Samozřejmě ho známe, celé léto se stará o starou hrušeň. Ale na krmítku byl poprvé. Sebral oříšek a pryč. Dnes přiletěli dva, každý krmítko důkladně prohlédl, a pak si vzali oříšek. Fotka ještě nešla udělat, zatím jsou ještě plaší a bojí se, když se za oknem pohneme.
A tak zatím jen fotku našeho Berýska.

Martinův kůň - středa 10. listopadu 2010

Martinův kůň

Podzim voní spadaným listím, posledními květy rozkvétá růže. a Martinův kůň již potřásá provlhlou hřívou.

Ale jsme u Dudychy, a ten se chystá pro pro všechny, kteří mají rádi jeho keramiku, nové originály. Podívejte se zlomek z jeho tvorby. Všechny novinky uvidíte tady, a ještě lépe přímo u nás ve dnech 12. 13. a 14.listopadu od 9 do 17 hodin.

Ohlédnutí za létem - středa 29. září 2010

středa 29. září 2010

 

Naše léto vonělo lesem, jehličím a houbami, vodou a rybami, poslouchali jsme ptáky a dívali se, jak vyvádějí mladé. Krásné bylo sledovat orlosupy skřehotavé, kteří měli čtyři mladé. Přilákal nás pokřik. Na vršku smrku seděli mladí v řádce, jako vzorně secvičeni přešlapovali z nohy na nohu a skřehotali po soustu. Staří seděli o smrk vedle, ukazovali co pro ně mají, ale nehnuli se. Dlouho to trvalo, než se nejodvážnější pustil nad hlubinu. Povedlo se, dostal dobrotu. Ostatní skřehotali teď mnohem víc, a zase svorně úkrok doprava, úkrok doleva. Čas utíkal, a my šli dál do lesa. Dobře to dopadlo, při návratu už tam nebyli. Zato od toho dne nad námi skřehotalo šestičlenné hejno orlovců.


Malí pstruzi vyskakovali z potoka a chytali komáry, i raka jsme našli. Umyla jsem ho jemným kartáčkem, jen se leskl, ale bříško mýt nechtěl, lechtalo ho to. V potoce jsme ho museli zase posypat pískem, byl moc nápadný ...

Na vlnách času - sobota 7. srpna 2010

 

V Brandýse nad Orlicí je rehabilitační léčebna. Pacienti tam mimo jinou léčbu chodí na rehabilitační plavání.
A právě do tohoto bazénu dělal Dudycha hodiny. Nebylo to jednoduché. Bazén je malý, volné stěny skoro nejsou, ze začátku to nevypadalo nadějně. A pak se to začalo rýsovat. Volné stěny nejsou, ale mezi okny místo je, hezké, je vidět již při vstupu. Hodiny budou nápadné, pacienti budou mít přehled o čase stráveném ve vodě. A když se použijí výrazné barvy - tak, a jdeme dělat zkoušky barev, první nákresy hodin, modely, a konečně skutečné hodiny. Byla to pěkná práce.

...podívejte se do ateliéru - pátek 18. června 2010

 

Venku stejně zase prší, a tak se půjdeme podívat do ateliéru. Tvoří se tam zase nové věci, a tak se musí chodit opatrně - hlavně nerušit.
Dělají se poslední úpravy na hodinách pro léčebnu v Brandýse nad Orlicí. několik plastik ryb - zkoušky, jak bude vypadat ryba velká, chystaná pro výstavu v Holandsku. A další plastika, zase modrá s platinou - ale o ní nic, je právě v peci. V těchto případech Dudycha tvrdě dodržuje staré rituály, k peci se žena nesmí přiblížit, a u otevírání vypálené pece vůbec nesmí být, aby se zboží nepokazilo, jak říkali staří hrnčíři.

Po točení zůstává v hrnci voda s hlínou, jak si kruhař namáčí ruce. A to je nejlepší pochoutka ...

červnová zahrada - neděle 13. června 2010

 

Miluju ranní procházky rosou, kdy se krmí ryby i ptactvo, vrabčáci se koupají a nedají se nafotit, jak jsou ostražití. A tak jen několik detailů:






Tohle je kvetoucí aloe. Ani jsem nevěděla, že může kvést.