Čert

Tak máme nového pejska, Čertíka. Nalezenec, někdo ho vyhodil z auta. Chytrý, hodný, plusový kamarád. Když jsme ho přivezli, prohlédl si pokoj a přišel k jedné kytce. Prohlédl ji - a označkoval. Spustila jsem povyk, že to nesmí, ale na jeho omluvu musím říct, že mu ta ohromná kytka musela připomínat zahradu. Rychle se adaptoval, ale přišlo zle. Stříhání. Nevím, jestli to zažil, ale bojoval. Strojek ne, za žádnou cenu. A tak ho paní otrimovala, celého i s ušima. To vydržel. I když trimování desetikilového pejska trvalo víc než dvě hodiny.

A tak máme teď knírače. Zdědil pelíšek po Berýskovi, i polštářkem. Hned druhý den věděl, že polštářek je pod hlavu. Jenže to ho neuspokojilo, a tak polštářek slouží i jako oběť, kterou trhá a se kterou cloumá. Má menší zuby, takže polštářek zatím drží. Taky napochodoval večer do postele, ale tady nepochodil. Berýsek s námi ve svých posledních dnech spal, a tak jsme vlastně všichni spali v pelechu. A tak Čertík musel ven. Je chytrý, víckrát to nezopakoval. On vůbec dělá chyby jen jednou. Včera objevil zrcadlo. Viděl psa, a začal si s ním hrát. Pes to opakoval. Tak na sebe chvíli útočili. Jenže mu to přišlo divné, a šel psa očichat. Pes ho šel očichat taky. Pak se podíval na mě - otočil se, a viděl mě zas. To už na jeho hlavičku bylo přece moc, a tak šel pryč. Jenže druhý den mu to nedalo, a zase byl u zrcadla, musel to prozkoumat. Tak nevím, jak se mu to v hlavičce srovná ...

jak jsme vymysleli glazuru

Vzpomínám na staré historky, jak jsme začínali s keramikou.
Sudů s glazurou jsme měli, kam jsme se podívali. Používali jsme glazuru matnou, slonovinová kost. Dobře se uplatňovala na našem modelování, působila měkce a vznešeně. Musím ještě říct, že téměř všechny glazury vypadají stejně, jemný bílý prášek.
A tak se stalo to, co jednou přijít muselo. Otevřeli jsme vypálenou pec. Všechno bylo nepopsatelně ošklivé. šedě zakalené, tak, jak jsme popletli glazury.
Syn tehdy dostal kladivo a příkaz všechno rozbít. Pozval si na to kamaráda a oba se dobře bavili. Když naplnili popelnici, přišel se zeptat - a víc už toho není?
Nebylo. Ale v peci byla zkouška. Jen tak. Pod glazurou byla železitá engoba. A tenhle zkouškový střep byl teple rezatý, lesklý, živý a příjemný. Hned jsme věděli, že tuhle glazuru chceme, její krásně živý, teplý povrch byl přesně to, co nám chybělo. Dnes se to těžko chápe, ale chtít koupit tehdy glazuru, a dokonce takovou, jakou potřebuji, byla téměř vstupenka do blázince.
Ale k věci. Vlastně to bylo štěstí. Jenže které glazury a v jakém poměru byly smíchány s tou původní, to jsme netušili. Jak říkám, sudů s glazurou jsme měli, kam jsme se podívali ...