Sudů s glazurou jsme měli, kam jsme se podívali. Používali jsme glazuru matnou, slonovinová kost. Dobře se uplatňovala na našem modelování, působila měkce a vznešeně. Musím ještě říct, že téměř všechny glazury vypadají stejně, jemný bílý prášek.
A tak se stalo to, co jednou přijít muselo. Otevřeli jsme vypálenou pec. Všechno bylo nepopsatelně ošklivé. šedě zakalené, tak, jak jsme popletli glazury.
Syn tehdy dostal kladivo a příkaz všechno rozbít. Pozval si na to kamaráda a oba se dobře bavili. Když naplnili popelnici, přišel se zeptat - a víc už toho není?
Nebylo. Ale v peci byla zkouška. Jen tak. Pod glazurou byla železitá engoba. A tenhle zkouškový střep byl teple rezatý, lesklý, živý a příjemný. Hned jsme věděli, že tuhle glazuru chceme, její krásně živý, teplý povrch byl přesně to, co nám chybělo. Dnes se to těžko chápe, ale chtít koupit tehdy glazuru, a dokonce takovou, jakou potřebuji, byla téměř vstupenka do blázince.
Ale k věci. Vlastně to bylo štěstí. Jenže které glazury a v jakém poměru byly smíchány s tou původní, to jsme netušili. Jak říkám, sudů s glazurou jsme měli, kam jsme se podívali ...
Žádné komentáře:
Okomentovat