- Když se chce dělat keramika, jsou zapotřebí dvě věci. Hlína a glazury. To druhé bylo celkem bez problémů. V místní provozovně, dříve patřící tchánovi, jsme si mohli koupit glazury, ještě ty staré, co jim po tchánovi zbyly. Jinak to bylo s hlínou. Tchán znal různá naleziště hlín, a tak jsme s ním jezdili po okolí a hledali zapomenuté hliníky. Byly to krásné híny, plastické a příjemné. Hlína, často i s kořínky a žížalami, se nejdřív musí zpracovat na hladkou hlínu modelovací. Byla to romantika. Do džberu se dala hlína, zalila vodou a nechala rozmočit. Na zahradě, mezi kvetoucími pampeliškami. Pak se hlína rozmíchala, přecedila a vysušila na sádrových deskách. Jenže jí bylo málo. Na přípravu hlíny je nejlepší míchačka. Ta na beton. Do ní se dají oblázky, které hlínu rozemelou na jemnou kaši. Stalo se. Míchačku jsme naplnili hlínou, zalili vodou a přidali pečlivě vybrané oblázky. Zapnuli a čekali. Hlína se míchala, oblázky rachotily na celou ulici. A postupně utichaly. Hmota uvnitř ale nehoustla, dokonce se zdálo, že se voda čistí. A tak jsme ji vylili. Pohled do míchačky byl zajímavý. Kolem stěn byl asi dvaceticentimetrový krunýř upěchované híny, proložený oblázky. Optimisticky jsme vzali lopatku, jako že hlínu vybereme. Lopatka zůstala zapíchnutá v hlíně a nešla vytáhnout. Ani motyčka. No nic, vzali jsme si rukavice a šli na to. Rukavice tam zůstaly taky. Měli jsme pokušení míchačku odvézt někam na smeťák, ale byla půjčená. Dobývali jsme hlínu holýma rukama, nehty oláané těmi ptomými oblázky. Ale zvítězili jsme. Později jsme do míchačky dávali jen malé množství hlíny bez oblázků. Tehdy byla poblíž térárna, která jako odpad měla sudy od asfaltu. Přesně pro nás. Hlínu jsme tedy cedili do sudů, navrchu převázali jako obří zavařeninu a nechali přes zimu přemrznout. Hlína se tak proměnila na tuhé, snadno zpracovatelné kostičky. Mrzlo pravidelně, problémy nebyly. Téměř nebyly. Jednou totiž nemrzlo. Z hlíny byla na jaře nepoužitelná břečka. Na sušení na sádře jí bylo moc. Doslechli jsme se, že se dobře suší hlína na cihlách. Zajásali jsme a postavili z cihel desku, na ni polozili látku, aby se hlína neumazala. A čekali jsme. Den, dva, týden ... Hlína tuhla, ale pomaloučku. Mezitím do ní lísky vysypaly pyl, pak spadaly celé jehnědy, nějaký hmyz, prošly se kočky, slepice, pes - nebylo to ideální. Térárna skončila, sudy nebyly. A manžel dostal geniální nápad. Korby. Dvě vyřazé korby z nákladních tatrovek. Na šrotovišti ve vedlejším městě je měli. byl trochu problém je převézt na autě menším než tatrovka. Byl problém dostat je na zahradu bez vjezdu. Nakonec pomohl kamarád a autojeřábem. A my měli po starostech. No, měli. Korby byly rezavé a potřebovaly natřít asfaltem. A tak jsme na zahradě topili pod hrncem s asfaltem. Občas to chytlo, někdy zapršelo. Měli jsme i nový vynález na zpracování hlíny, něco jako ponorný mixér. Šlo to rychle, ale romantika pomalu končila. Hlína se zpracovávala v létě, v plavkách. Jen občas vrtule vyhodila trochu břečky a chudáka, který stál poblíž, nahodila od vlssů celého. Neobešlo se to zpravidla bez "rovnoprávnosti" a druhý byl polit velice cíleně. Pak přišla nová doba, a o tom zas příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat