21.srpen 1968. Volá manžel z práce. Pusť si rádio. Aida. Sbor židů, moje oblíbená árie. Střelba. Naléhavý hlas - okupace. Ostřelují Národní muzeum. A lidi. A zase ten sbor. STŘELBA! Nemůžu se odtrhnout od rádia. Hřmění. Sílící hřmění. Přejdu k oknu. Tanky. S bílým křížem přes kapotu. Hlavně. Otáčejí se. Rvou asfalt. Znám z filmů, z vyprávění. Válka.
Musím na nákup. S kočárkem. 300 metrů po chodníku vedle hlavní silnice, vedle hřmících tanků. Nepamatuju, jak dlouho to trvalo, hodinu, den, týden. Dlouho, déle, než bylo možné snést. Jdu s kočárkem. Hlavně se otáčejí, asfalt se drobí na kusy. A náměstí. Dlažební kostky vyryté, rozházené. Tanky hřmí a náměstí se chvěje. Vypuká nákupní horečka, maminky tuhle fázi znají, tak dobře znají.
Nedrážděte je, střílejí, myslí, že jsou ve válce s Američany, kteří nás obsadili. Ne, oni jsou okupanti, ZACHVATČIKY, tak se to říká rusky. Kryl, Hutka. Běž domů Ivane, čeká tě Nataša. Hořký humor. Stále šance, že je to omyl, že se to vysvětlí.A zrada v Moskvě. Nad hlavou létají MIGY, pod křídly pověšené bomby. Ostré. Jaderné? Nikdo neví, možnost zůstává.
Večer. Na křižovatce ohníček. To si REGULOVČIK ohřívá zmrzlé ruce. Také trpí, ale proč? Proč?
Kryt - nebo aspoň první pomoc ve sklepě. Krumpáč, lopata, písek. Hotová jídla. Voda. A pořád letadla.
Normalizace. Rezignace. Všechno se zadrhává, nic nejde normálně. Přesto se podařilo prosadit se v ČFVU HK - keramika nemusela být angažovaná a prodávala se, vždyť nic nebylo, ani mísy na salát ne ...
1980 - rána pod pás. Neregistrovaní výtvarníci nesmějí vystavovat. Konec. Co dál? Dva roky nás drží mecenáši, kteří nakupují u nás doma.
1982 - kvalitní příprava, kapička protekce, ale nečekaná klika, takže protekce nemusela být, byla by stejně k horšímu, tedy klika a snad osud rozhodly o přijetí Jirky mezi privilegované. Mě se to nepovedlo, měli kvóty na počet navrhovaných členů. Hořkost, ale hlavní je Jirka. Dusí ho komise, tlačí jen do hrníčků ...
A letadla létají, obrněnci jezdí, rozšiřují střelnice, cesty kolem nich uzavírají. Nedaří se ze života je vymazat.
1985 - konečně - nový ateliér místo prasečího chlívku, a nové bydlení. A nový kryt. Od sseveru jsme chráněni terénní vlnou, od Pardubic máme sklep zakopaný v zemi, přívod vody, krumpáč, lopaty, písek, minimax, zásoby jídla, plynový vařič na bombu. Ale ještě předtím koncert Hutky. STB u nás doma. A ještě jednou. A ještě. Přesto se syn dostal na gymnázium.
Duben 1986. Znovu SNB. Chce manžela. Váš syn se utopil. Jedeme. Nezdá se mi to. Ta láhev od vína. Vím, že nepil. Za tři dny STB. Váš syn emigroval. Chytili ho v Maďarsku. Byl na Pankráci. Později v H.K. Byla jsem za ním. Tuhle místnost mám rád, povídá. Je odtud vidět větev. Svírá se mi hruď. Jsme tak blízko, a tak daleko. Později jsem modelovali KŘÍŽOVOU CESTU. A to gesto Marie, potkávající svého syna na Golgotu, to je moje gesto - dva světy, tak cizí, tak daleko od sebe. Byl tam tři měsíce. Nastoupil jako dělník, ale gymnázium mu umožnilo maturitu. Nakonec učil a přitom studoval na Pedagogické fakultě v H.K. A přivedl si děvče. Na štědrý den, ona je můj vánoční dárek. Šedá myšička
Podzim 1989 - roztroušená skleróza, konec, co dál. Léčba nezabírá, končí studia i škola, nedojde. Rádius 80m. A zase - co dál. Ale končí i odposlechy a návštěvy STB. Měli jsme i svoje hlídače - kamarády.
Jaro 1990 - šance - ateliér na interiérovou keramiku. Tehdy ještě může točit na kruhu. Později máme kruhařku, může si odpočívat. Jsou i peníze, zařizují si svůj byt, i když jsme společně. A závazek- co bude dál - s kluky - až jednou ...
Snažíme se vydělat co nejvíc, stavíme nový ateliér, je to hodnota, mohla by jim vydělávat ....
Mrakodrapy - hrůza, válka. Nad hlavami létají Gripeny - záruka. Ale tohle - je 11. září. Bojím se nejistot. 14. září umírá švagr. Jsme stejně staří. Nejlepší z Jirkových bráchů. 17. září. Umírá Beriska. Moje velká kníračka. To už bylo moc. Beriska umřela doma, paní doktorka k ní přijela, taky ji mla ráda. Držely jsme ji za tlapku a říkaly spinkej. A kluci kolem ní položili květy jiřin, to byla smrt v kruhu blízkých. Kdežto švagr - anonymně, sám, v nemocnici.Neviděli jsme ho, jen nám předali hodinky, prstýnek a pár drobností, to byl můj švagr, manželův nejmilejší bratr.
Tehdy jsem se z toho dostala - udělala jsem Lojzkovi parte, neoficiální, po svém. Jako trampa, s kytarou, jak si ho staří pamatovali, s jeho oblíbenou písničkou - teď všichni Kaliforňané se za vás pomodlí ...
I maminka umřela anonymně. Přišli jsme na návštěvu, a byla tam ustlaná postel. Tolik se bála smrti, a já neměla odvahu jí říct, že je to krása, uvolnění, světlo a láska. Neměla už pro co žít, byla nesamostatná, smířená s Bohem, a věděla, že smrt v 86 letech je přirozená.Ale těch pár dnl, posledních, bylo pro ni hrůzou. Nikdy si nemohu odpustit, že jsem jí neřekla pravdu místo všeobecných frází. Smrt jsem jí přála byla pro ni vysvobozením a věděla jsem, že až uvidí to láskyplné světlo, bude šťastná. Při pohřbu jen pan farář pochopil, proč nesmutním. I gesto Krista, umírajícího na kříži, je gestem smrti. Ruce jsou již uvolněné, klid, ticho, zlý dav, lačnící po krvavém divadle už není vnímán. Osvobození od tohoto života.
Žádné komentáře:
Okomentovat